 |
Při kostele svatého Michala v Litoměřicích býval kamenný sloup na způsob božích muk. Na jeho podstavci spatřoval se slepec se psem, na vrchu byl kříž a hlavice zdobena bývala psími hlavami. O příčině toho se vypravovalo:
Když král Václav dvorem byl na Karlštejně, tu stával před branou, jakož vede k císařskému paláci, slepý Beneš čekaje, až bude k obveselení dvoru zavolán. V koutku u něho seděl velký pes, který ho obyčejně vodíval.
K večeru přišel kníže brunšvický s komorníkem svým, kterýž se slepému posmíval a jej všelijak tupil. Když však i na něho sáhl, pes vyskočil a trhal poctivice jeho tak velice, že brzo z nich cáry visely a cety lítaly. Když pes hejska zahnal, slepec spustil píseň o věrnosti, kteráž lidi mine a u psů se uhušťuje.
Když dozpíval, slyšel vedle sebe známý hlas králův: Dobře jsi zpíval! Ej, Hynku, doved slepého Beneše do dvořanské světnice a dej mu jísti a píti, ale nezapomeň na psa.
Když večer knížata s králem seděla, rozkázal král zavolat Beneše, aby jej obveselil písní o věrnosti, která se mu tak velice líbila. Kníže brunšvický sice se mračil, poněvadž mu komorník žaloval, co se stalo, ale král mu to vymlouval, že sám viděl z okna, kterak slepec nikomu nic neudělal a komorník ho zbytečně týral. S tím se kníže spokojil.
Bylť pak komorník tento člověk
zlý, který byl dávno od Hildesheimských podplacen, aby pána svého otrávil, a
právě tohoto dne své ohavné předsevzetí chtěl provésti.
Právě byl knížeti přinesl víno k poslednímu napití, když ještě Beneš mu zazpíval
před dveřmi dostaveníčko. Knížeti se tak zalíbilo, že vstal a ten koflík vína mu
dal, aby jej vypil. I chtěl jej slepec vzíti, ale že zrovna pes, vida knížete,
vstal a do něho strčil, víno se rozlilo. I přičuchával pes k rozlitému vínu,
čuchal dlouho, lízal, za chvilku se svíjel a na místě scepeněl.
Kníže na to vše s podivením patřil a bedlivě po tom dal pátrati, odkud víno bylo a kdo mu jej přinesl. A poněvadž se dokázalo, že komorník tam jedu utrousil, byl dán do vězení a potom popraven.
Slepce vzal kníže sebou, chtěje mu dáti dobré zaopatření do smrti. Když pak přijeli do Litoměřic, roznemohl se slepec a zemřel. Na památku dal kníže postaviti dotčený sloup.
|
Dnes v Litoměřicích tento sloup už nenajdeme, neexistuje ani kostel sv. Michala. Pouze prastará Michalská ulice vedoucí z náměstí (na obrázku vlevo) nás dovede do míst, kde kdysi kostel stával.
Dominikáni přišli do Litoměřic
někdy v první polovině 13. století a časem vytvořili velký a pěkný klášterní
areál. Kostel svatého Michala spolu s klášterem byl postaven někdy kolem roku
1250. Těsně přiléhal k západním městským hradbám a Michalské bráně s věží, která
sloužila coby vězení. Při kostele byl nejdříve vystaven konvent se čtyřmi křídly
kolem rajského dvora. U jižní strany kostela se nacházel hřbitov posledního
odpočinku litoměřických měšťanů.
Za husitských válek byl dominikánský klášter i kostel poničen a nejspíš v té
době vzal za své i vzpomínaný pamětní sloup slepce Beneše a jeho věrného psa.
 |
Roku 1685 byl klášter s kostelem
obnoven a dominikáni přikoupili přilehlý pozemek, na kterém vybudovali okrasnou
zahradu. Přilehlou hradební baštu nechali upravit na vyhlídkovou věž a okolo
celého nového areálu dali vystavit hradby a zdi, pouze s jedním volným přístupem
ke kostelu.
(Areál dominikánského kláštera s kostelem sv. Michala je na obrázku z roku 1726
označen písmeny B - kostel sv. Michala, C - konvent, D -
hřbitov, E - zahrada, F - bašta vyhlídková věž, G - bašta.
Písmeno A přísluší trhu, v dnešní době Mírovému náměstí.)
Ještě v roce 1721 jsou u kostela
vzpomínány dvě sochy sv. Jana Nepomuckého, jež zde nechal postavit litoměřický
královský rychtář Gottfried Sebastian Heinz.
Za vlády Josefa II. byl kostel sv. Michala zrušen a roku 1838 pobořen.
 |
V současné době prostory bývalého
dominikánského kláštera slouží Státnímu oblastnímu archivu v Litoměřicích.
Chodba, původní otevřené arkády do rajského dvora a přilehlé prostory ke kostelu
byly zazděny a od roku 1948 slouží jako kancelářské prostory. V sakristii byl
umístěn archiv úřadu, v západním křídle měl služební byt krajský hejtman. V 1.
patře byly sklady a nájemní byty pro zaměstnance. K úřadu archivu patřila i
budova bývalého noviciátu, kde kromě jiného byla úřední pokladna.
Torso kostela sv. Michala se k roku 1998 nachází na seznamu nemovitých
kulturních památek města Litoměřic.
 |
 |
Avšak jeden záhadný sloup lze spatřit na Mírovém náměstí u Staré radnice, jejíž existenci máme doloženu k roku 1296. Na severním rohu budovy si nemůžeme nepovšimnout mohutného pilíře s komickou postavou. V první chvíli nás napadne rozzlobený trpaslík či středověký loupežník. Ale že by jim zde před radnicí stavěli pamětní sochu?
 |
 |
Pravda je ale taková, že se jedná o středověký symbol obchodu a trhu
Rolanda (v podobě divého muže s kyjem v ruce). Socha sem byla přemístěna v
době, kdy došlo k zániku tržiště na břehu Labe. (Současná socha je však
replikou).
Zajímavost - ve spodní části pilíře je upevněna železná délková míra - Český
loket (59,14 cm). Na opačném rohu stojí ještě jeden sloup, který je k
radničnímu rohu jakoby přilepen. O něm se historikové domnívají, že se jedná o
středověký pranýř.
 |
 |
Druhou záhadou, které si v pověsti o Benešovi všimneme, je postava brunšvického knížete. Kde ten se tady v Čechách vzal a proč měl sídlo v Litoměřicích? Odpověďd není nijak překvapující...
Litoměřice (Leitmeritz) se stávají v rozmezí let 1219 až 1228 královským městem, které je významným střediskem politického, kulturního a hospodářského dění v království. Vždyť již v roce 1057 zde kníže Spytihněv II. založil kostel sv. Štěpána s kapitulou. V roce 1233 se ve městě usadili mniši františkáni a o něco později významná skupina dominikánů a roku 1257 i křížovníci s červenou hvězdou.
Město je opravdu centrem zdejšího kraje. Výstavba prvních gotických kamenných domů v Litoměřicích začala ve druhé polovině 13. století. Litoměřický hrad (1359) měl svého předchůdce v knížecím přemyslovském hradišti jež v roce 1096 stávalo na kopci, co je dnešní biskupství. A dole na břehu Labe se rozkládalo veledůležité tržiště, u kterého stávávala zmíněná Rolandova socha na znamení, že město má (od roku 1248) skladní privilej - právo, které Litoměřicím udělili Přemyslovci. Toto právo ukládalo povinnost všem lodím a povozům vyložit zde své zboží a na trhu je po tři dni nabízet litoměřickým občanům ke koupi. Pak teprve mohli kupci se zbožím pokračovat ve své cestě dál do Čech.
 |
 |
Poloha města při soutoku řek Labe a Ohře byla velice výhodná nejen pro
obchod, ale i pro přepravu lidí a zajišťovala tak výborné spojení s blízkými
německými zeměmi. Není bez zajímavosti, že v době Václava IV.
(1361 - 1419) se měšťané v
tomto městě řídili zvláštním právem, tzv. magdeburským, což znamenalo, že
odvolací soud pro litoměřické byl v Magdeburku. Hranice zemí v těch dobách
nebyly přesně vymezeny a český král byl zároveň císařem německým a římským. A
kde byl král, tam byl i jeho dvůr, ke kterému se sjížděli šlechtici z celé říše.
Cesta lodí po Labi z Braunsweigu do Litoměřic byla oproti cestě po souši rychlá,
pohodlná i bezpečnější, a tak své sídlo mohl mít v Litoměřicích i vévoda
brunšvický, třebaže brunšvické vévodství (Braunsweig) se rozkládalo v Severním
Německu, vzdáleno od Litoměřic okolo čtyř set kilometrů.
 |
 |
Pojedete-li někdy kolem Litoměřic, zastavte se zde. Město vás překvapí svou historickou krásou a současnou upraveností a pohostinností.
Zpět na Milníky v řece času
VEZA