Právě jste si přečetli název jedné z mnoha kratochvilných knih, které ve své době vydával a po zemích českých šířil spisovatel, novinář a nakladatel Václav Matěj Kramerius proto, aby jazyk český pozvedl a tento opět mezi lidem ožil.
Asi namítnete, že o Krameriovy a jeho nakladatelství se ví vše. Je ve školních osnovách, Jirásek o něm píše ve svém F.L.Věkovi a kdo 5 dílný historický román nečetl, tak mohl vidět televizní adaptaci. Myslím ale, že neuškodí si tuto významnou postavu českých dějin u příležitosti jeho 250. výročí narození trošku připomenout.
Václav
Matěj Kramerius - vlastním jménem Valentin Kraméryus
– se narodil 9. února 1753 v Klatovech. Zde
také později vystudoval na zdejším gymnáziu, jež bylo
v bývalém dominikánském klášteře. (Ten
byl spolu s kostelem sv. Vavřince roku 1786 zrušen a
objekt předán roku 1870 k užívání gymnáziu.) Vyučujícími
byli především profesoři z benediktinského kláštera.
Na gymnáziu studovali například Josef Dobrovský,
Jaroslav Vrchlický, František Křižík, Václav Talich,
Karel Klostermann, Josef Thomayer.
V roce 1773 odchází z Klatov do Prahy studovat filozofickou fakultu. Po třech letech studií přestoupil na práva, avšak studia nedokončil. Pomocí svého přítele ze studií Josefa Dobrovského získal místo bibliotekáře tj. knihovníka, opisovače a tiskaře u proslulého vlastence rytíře Jana Neuberka.
V té době se blíže seznámil a evangelíky. Když po tolerančním patentu přicházeli do Čech první kazatelé z Uher, Kramérius byl dvěma z nich doporučen za učitele češtiny.
Upozornil totiž na sebe překladem Cirkulárního spisu pana z Háje (1782) a Patentní knížkou pro měšťáka i sedláka (1782). Kramérius učil česky maďarské kazatele Jana Végha v Libiši a Josefa Szalaye v Lysé. Oba s pomocí Kramériovou vydali první církevní spisy: Agendu a Helvetskou konfesi. Kramérius nepochybně z hlubokého dojmu, jejž naň učinili oba kazatelé, věnoval se agitační toleranční práci. Tak připravil k tisku protestantskou knihu Filipa Hegelia Dvanáctero přemyšlování duchovních, vydal překlad německého spisu Kniha Josefova (1784) a Křestansko-katolickou užitečnou domovní postillu (1785). Obě tyto knihy jsou svým smýšlením “josefinské”.
V roce 1772 vydala císařovna Marie Terezie první Knihkupecký řád a v roce 1782 je již v českých zemích 18 tiskáren - 10 v Praze, další v Příbrami, v Kutné Hoře, …V Praze je v té době již také 5 knihkupců, avšak na venkově ani jeden - knihy tam prodávali kramáři. Ročně je vydáno 40 až 50 nových knížek převážně s náboženskou, naučnou a zemědělskou tématikou.
Jedním z prvních v Praze byl Jan Nepomuk FERDINAND ZE SCHÖNFELDU - knihkupec, knihtiskař, nakladatel a majitel papírny. V jeho tiskárně roku 1786 začíná Kramerius pracovat jako faktor, dnes by se řeklo ředitel, a v následujících dvou letech už se stává redaktorem prvního českého týdeníku Schönfeldských císařsko-královských Poštovských novin. V nich Kramérius šíří reformační myšlénky. Dochází však mezi ním a Schönfeldem ke konfliktu - odchází od něj a v roce 1789 se osamostatňuje - začíná prodávat knihy a uvažuje o vlastní nakladatelské činnosti. Specializuje se nejprve na půjčování knih, později i na vydávání vlastních Císařských pražských poštovských novin, buduje distributorskou i odběratelskou síť. Poněvadž jméno Kramériovo bylo na venkově známo z populárních spisů a mezi lid se dostávaly také jeho Nové Kalendáře tolerancí od roku 1786 - noviny jeho šly na odbyt. Dle svědectví Dobrovského bylo 1401 odběratelů osvícenských novin v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Roku 1789 Jan Ferdinand Opiz v Čáslavi zaznamenal… jak čeští sedláci nad novinami českými mudrují, jak hltají zprávy z Francie…
Roku 1790 si již zařídil na Starém městě pražském v Michalské ulici v domě "U půl zlatého kola” vlastní nakladatelství Česká expedice. V roce 1791 se žení s Jenofefou Heciriusovou, dcerou pražského zlatníka, a s ní získává i značné věno, které mu pravděpodobně umožnilo v témže roce začít s vydáváním vlastních novin. Byly to Krameriusovy císařsko-královské Vlastenecké Noviny, deník, kde se objevovaly zprávy politické, ale hlavně informace o české kultuře, divadle, českých knihách, zprávy z vlasteneckého života a praktické rady (například jak vést domácnost, jak správně hospodařit.) Deník byl v roce 1801 rozšířen o beletristické přílohy Pražský posel a Přítel lidu – což byla lidová čítanka pro chudší čtenáře. (Tyto noviny vycházely až do roku 1825.)
V Krameriově České expedici se scházeli čeští vlastenci, z nichž Prokop Šedivý, Šebastian Hněvkovský, rychtář Vavák, kněz P. Vrba, Václav Thám jsou známi i z Jiráskova románu.
Kramerius buduje systematický ediční program se zaměřením na lidové vrstvy a s návazností na Veleslavínovu dobu. V lidové četbě upřednostňuje mravně naučný aspekt a cizí předlohy upravuje k obrazu českých poměrů.
Pro mládež překládá i cizí předlohy, například Robinson Crusoe, upravuje a vydává poučné a zábavné čtení, například Mravové šlechetných dítek.
Zemřel v Praze 22. března 1808 a pohřben je na Olšanských hřbitovech v Praze. Po jeho smrti se firma zadlužuje a vdova roku 1823 prodala novinářskou koncesi Schönfeldovi. Českou expedici – tj. knihkupectví a nakladatelství - se snažil se střídavými úspěchy udržet syn Václav Radomil Kramerius, ale v roce 1829 sklad a povolení přechází na Aloise Landfrase, který víceméně pokračuje v nakladatelské činnosti České expedice. Vydává většinou překlady z němčiny a angličtiny, avšak v roce 1848 po posledním pokusu o obnovení činnosti České expedice tato zaniká.
Václav Matěj
Kramerius, český spisovatel, zakladatel českého
novinářství, majitel českého nakladatelství, vydavatel
novin přispěl svou činností zejména k pěstování českého
jazyka a k jeho šíření po zemích Koruny české v době
tzv. národního obrození. Byl nadšeným propagátorem a
popularizátorem osvícenských reforem císaře Josefa II..
Pomáhal kazatelům z Uher budovat v okolí Prahy evangelické obce, zasloužil se o vydávání necenzurovaných česky psaných prací Jana Amose Komenského. Vydával kalendáře, poučné, zábavné, dobrodružné a cestopisné knížky pro lid a vlastní úpravy lidové četby, překládal nebo upravoval náměty rytířské, loupežnické a strašidelné, překlady a adaptace cizích prací. Shromažďoval a poskytoval zájemcům informace o revolučním dění ve světě, především aktuálně ve Francii.
Sám do češtiny přeložil nebo upravil a vydal například: Patentní ruční knížka pro měšťana i sedláka, Nový kalendář tolerancí pro veškeren národ český katolického i evangelického náboženství, Vypsání nového světa před lety od Františka Verulamského, Večerní shromáždění Dobrovické obce. Aneb: Prospěšná naučení, vedle kterýchž jedenkaždý všemu dobrému se poučiti, před mnohou škodou vystříhati i také o rozličných na světě pamětihodnostech známosti nabýti může.
Dále to byly: Arabské pohádky, Básně o čarodějnicích, Čarodějnice Megera, Dobrá rada v potřebě..., Historické vypsání velikého Mongolského císařství .., Historické vypsání, kterak čtvrtý díl světa, Amerika, od Kolumba vynalezena byla, Hrabě Rožmberk, Kniha Josefova, Kšaft aneb Poslední vůle... Josefa Druhého, Laudonův život a jeho hrdinští činové, Letopisové trojánští..., Mladší Robinson, Modlitba Josefa II. za svůj lid, Náležité vypsání ukrutné smrti, kterouž Marie Antonia, královna francouzská..., Noví čeští zpěvové pro krásné pohlaví ženské, Ouplné vypsání Egypta, jenž leží v třetím dílu světa, Africe..., Popis korunovace Leopolda II., Přežalostné noviny o nešťastném Ludvíkovi XVI., králi francouzském, a o jeho katovýma rukama pravení, Veselí a smutní příběhové nezkušených dítek, Způsoby, mravy a mínění Činů a Kochin-Činů a další.
Národní obrození je slavné a krásné období v naší literatuře. Období "temna" - jak bývá nazýván úsek českých dějin od roku 1620 do konce šedesátých let 18. století - bylo nahrazeno "národním vzkříšením”.
Český jazyk se postupně stává synonymem národní samostatnosti. Bohuslav Balbín píše svou Obranu české řeči, František Martin Pelcl sestavil Novou Kroniku Českou, Václav Thám píše pro Boudu divadelní hry: Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka, Švédská vojna v Čechách .
V krásné literatuře záslužnou práci vykonává především Krameriovo nakladatelství Česká expedice, ve kterém se soustředil kulturní a společenský život země. Kramerius se jako jeden z prvních “typografů” zasloužil o vznik a šíření našeho denního tisku.
Žádná smrt nemůže
být zlá, které předchází život dobrý.
( V. M. Kramerius )
Syn Václav Radomil se narodil v Praze roku 1792. Před rokem 1809 byl zaměstnán v Jindřichově Hradci v Landfrasově tiskárně. V letech 1808 až 1819 s matkou Jenofefou (jako dědicové) vedl Českou expedici. Později pracoval (1831/32) jako dohlížitel v nakladatelství J.Jeřábka v Praze. Jako autor vydal Knížky lidového čtení – poslední vydání této publikace vyšlo v roce 1988.
Alois Josef Landfras se vyučil
tiskařem a roku 1862 převzal v Jindřichově Hradci tiskárnu
po otci. Seznámil se s okruhem obrozenců a tak čerpal
hlavně z Krameriovy lidové tvorby - vydával lidové
čtení, kalendáře, snáře, pouťové písničky. Zřídil
v Jindřichově Hradci veřejnou půjčovnu knih (4500
svazků i cizojazyčných děl) a měl jako jindřichohradecký
starosta velký vliv na národně-obrozenecký rozvoj ve městě.
Podporoval obecnou kulturní činnost, vydával české i německé
tisky (psané švabachem i latinkou). Tiskárna byla v provozu
až do roku 1948 a nakladatelství mělo největší význam
do 50.let 19.století.