Karel Veliký

Druhého dubna roku 748 se narodil Karel Veliký (Charlemagne), francký a langobardský král, od roku 800 římský císař a zakladatel dynastie Karlovců. Muž, jenž patří k největším postavám evropských dějin vůbec, zdědil franskou říši a rozšířil ji do severní Itálie, severního Španělska a na východ až k Labi. Svá úspěšná tažení proti Arabům, Sasům, Avarům a Slovanům spojil kromě jiného s osobní vírou v moc jednoho z nejsilnějších křesťanských symbolů – takzvaného Kopí osudu, kterým byl (podle Janova evangelia) probodnut Ježíšův bok.

V době střetávání západoevropské (katolické), byzantské a arabské kultury a civilizace spoluvytvářel Karel Veliký politické a duchovní základy západní Evropy, což je v současné éře sjednocování kontinentu zajímavé a aktuální téma.

Pro milce historických dat

Karel se narodil 1. dubna 748 pravděpodobně v Herstalu nebo Jupille (v dnešní Belgii) jako první syn z více dětí majordoma a pozdějšího franského krále Pippina III. le Bref – Krátkého (714 až 768) a Bertrade de Laon (720 až 783). Prameny spolehlivě uvádějí jako jeho sourozence mladšího bratra Carlomana a sestry Giselu, Redburgu a Berthu. Bezprostředně po otcově smrti se 9.října 768 Karel a jeho bratr Carloman I. stávají vládci nad franskou říší, jež si rozdělí na dvě části; avšak po náhlé Carlomanově smrti 5.prosince 771 se Karel stává jediným vládcem celé franské říše.

Během svého života měl pět manželek:

Kromě manželek, hlavně v období kdy již byl vdovcem, měl Karel Veliký i své konkubíny:

Král franský a první středověký římský císař

Po pádu římské říše se kulturní vývoj na západě ubíral složitými cestami. Barbarské národy neuměly číst ani psát a vědění starověkého Říma upadalo pozvolna v zapomnění. Určitého vzdělání se dostávalo pouze kněžím a mnichům. Teprve ve franské říši za panování Karla Velikého a mnohdy právě z jeho popudu došlo k rozkvětu vzdělanosti, výtvarného umění a stavitelství. Karel veliký proslul nejen jako válečník a dobyvatel, ale také jako prozíravý státník a zákonodárce. V Cáchách založil dvorskou školu, obklopoval se významnými učenci z Anglie, Itálie a Španělska. Éra jeho panování bývá nazývána Carolingian Renaissance – byla to doba rozkvětu studia, literatury, umění a architektury. Jeho dvůr se stal významným střediskem kultury, jaké bychom v tehdejší Evropě – s výjimkou Byzance – marně hledali. Za své vlády provedl četné reformy - peněžní, politickou, vládní, vojenskou i duchovní. Sám se až v dospělosti naučil počítat, nikdy se nenaučil správně psát psát, avšak dobře četl. Byl uznávaným diplomatem, dohovořil se germánsko-francouzsky, latinsky, řecky, jeho přízně si vážili vládci celého světa. Jako důkaz spojenectví bagdádský kalif Harun al Rachid daroval Karlovi bílého slona a mechanické hodiny.

Novými nositeli kultury se staly především kláštery. V jejich písařských dílnách se opisovaly staré rukopisy a zdobily se malbami. Jednalo se především o biblické texty, ale také o spisy antických autorů. Karel Veliký se od počátku své vlády snažil, aby duchovní získali dobré vzdělání. Podporoval proto zakládání škol při klášterech a biskupstvích. Do okruhu rádců Karla Velikého patřil také učenec a básník Einhard. Ten po císařově smrti sepsal jeho životopis Vita Caroli Magni (Život Charlemagne), který se stal jedním z nejpozoruhodnějších literárních děl své doby a dodnes z něj historikové čerpají informace.

Karel Veliký a Slované

Kromě osvíceného panovníka byl Karel Veliký také vojevůdce a dobyvatel. Aby rozšířil své panství, válčil v letech 772 až 804 na severu si divokými Sasi. Roku 780 se ale u Labe setkává s dalším nepokořeným národem - se slovanskými kmeny. Pro Karla je ale přednější porazit a christianizovat Sasy a proto uzavírá se Slovany příměří a spojenectví. Roku 782 se Sasové vzdali a v té chvíli je napadli Srbové. Frankové se spojili se Sasy a Srby porazili, ale Sasové zákeřně vyrazili proti svým franckým spojencům a porazili Karlovo vojsko u Vesery. Následující léta pokračují krvavé boje mezi vojsky Karla a Sasy.

Roku 788 zřizuje Karel Veliký v severním Bavorsku tzv. Českou marku, tj. vojenskou hraniční oblast (jakési militarizované pásmo franské říše) proti Čechám.

Roku 789 podnikl Karel válečnou výpravu proti Luticům. Jejich král Dragavit byl v té době jedním z nejvýznamnějších slovanských vládců a jeho sídlo se nacházelo kdesi na území Dolenců, možná se jedná o Brandenburg. Dragovitova země byla popleněna, vládce byl přinucen se vzdát a slíbit Karlovi věrnost a placení daně.

V letech 791 až 795 proběhla řada vojenských tažení franského vojska do Podunají proti Avarům (ve franském vojsku bojovali i Slované); došlo k rozvrácení avarské říše. Avaři uznali franskou svrchovanost, začali přijímat křesťanství a postupně podléhali asimilaci. Roku 795 se vojenské výpravy proti Avarům zúčastnil i vévoda Vonomír. Jde o první konkrétní zmínku o českých Slovanech ve franských pramenech.

Roku 792 se opět vzbouřili Sasové a slovanský kníže Wiltzan byl nucen válčit s Karlem proti těmto divokým kmenům, kde padl. Jeho nástupcem se stal Dražko, který pokračuje v tažením proti Sasům až do jejich porážky. Za své věrné služby byl roku 804 odměněn - dostal do svého držení oblast dnešního západního Holštýnska, odkud byli Sasové vysídleni a velká část krajiny od Chebu až k Bamberku byla zalidněna slovanskými osadníky.

Karel Veliký byl papežovou světskou rukou, která christianizovala pohany mečem a šířila římsko-katolickou doménu. Jako obnovitel svrchované moci starých římských císařů a ochránce církve křesťanské on i jeho potomci odvozovali své právo ku panství nad celým křesťanským světem. Proto se pokusil i o podmanění pohanských Čechů a jejich obrácení ke křesťanství. V rukopise Králodvorském se píše, že Čechy byly obsazeny cizím vojskem a pod jeho dohledem se v zemi zabydlely křesťanské řády a byly ničeny pohanské svatyně: …v Čechách byly káceny svaté háje, rušeny modly a bráněno nositi jim oběti. Obyvatelstvo bylo nuceno věřit v jiné božstvo, takovým by se bylo klaněti napotom, a rovněž neseno těžce, že by jedinou družku bylo míti po celý život až do smrti.

V rukopisu je zmiňován král a lze se domnívat, že se jedná o Karla Velikého:…Jméno Karel samo podobá se, že Čechové staří vyslovovali Král, a odtud pošel název královského důstojenství, dávaný jen mocným panovníkům franským, nikoli knížatům domácím. Panství cizích v zemi české netrvalo však tehdáž dlouho. Čechové zdvihli se proti němu, snad že tehdáž nebylo knížete zletilého v zemi, vedením udatného Záboje. Vojsko cizí bylo poraženo v boji a zbytky nepřátelské moci přinuceny jsou k útěku ze země.

Syn Karel v letech 805 až 806 byl poslán do Böhmerwaldu (Bohemia), aby zde Slovany (Čechy) převychoval a především je měl přinutit podřídit se franckému králi.

Franští letopisci o těchto tažení zapsali: …Roku 805 vypravil Karel Veliký dvojí velké vojsko do Čech pod vedením prvorozeného syna svého Karla. Frankové protáhli zemí Lučanů, kdež darmo obléhali Kadaň, a přešedše přes Ohři, vtrhli do knížecích Čech někde v okolí Řípu, ano i přes Labe, tedy do země Pšovanů. Čechové však, nemohouce tak veliké moci odolati v šiku, zaujali postavení v lesích a na vrších, i pokoušeli nepřítele odtud menšími šarvátkami, ve kterých přišel toliko jeden z tehdejších vojvodů čili lechů českých o život. Frankové, trpíce nedostatek potravy a píce, musili konečně odtáhnouti s nepořízením. Hned roku 806 vtrhlo vojsko franské opět do země, ale utrpělo škodu, jak franští letopiscové praví, jen malou. O dalším válčení nic se nepíše. Zdá se, že se věc skončila smlouvou nějakou, kterou Čechové jakožto národ malý podvolili se k ročnímu poplatku, aby sobě zjednali pokoj s nepřítelem příliš mocným.

Souvěký kronikář počítá Čechy výslovně mezi národy, které Karel učinil sobě poplatnými, a dle starého podání, které zachoval Kosmas, obnášel poplatek tento ročně 500 hřiven stříbra a 120 volů.

Asi od počátku 9.století už v Čechách působila bavorská misie řezenská a na Moravě to byla od přelomu 8. a 9. století bavorská misie z Pasova. Kolem roku kolem 800 se staví první křesťanské kostely v Mikulčicích a Modré u Uherského Hradiště.

Další osudy dynastie Karlovců

Během prvního poměrně delšího mírového období Karel nejdříve roku 780 vydědil svého nejstaršího syna Pippina hrbáče; poté roku 781 jmenoval své nejstarší tři syny vládci oblastí. Syn Karel dostal království Neustria (Anjou, Maine, a Touraine). Druhý syn Pippin se stal králem Itálie a třetí syn Ludvík se stal králem Aquitaine. O své dcery Karel Veliký příliš nedbal, ani jedna z nich se nevdala, ale pokud přežily svého otce byly přinucené vstoupit do klášterů, které zakládal jejich zbožný bratr Ludvík, zvaný Pobožný.

Za vlády Karla Velikého, podle něhož se jeho dynastie nazývá Karlovci, dosáhla franská říše největšího územního rozmachu a postupně se stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě.

Když všeobecné povstání vyhnalo papeže Lva III. z Říma, uchýlil se pod ochranu Karla Velikého. Karlova armáda znovu dobyla Řím a ve jménu Ježíše Krista dosadila znovu papeže na jeho trůn. Na Boží Hod Vánoční v roce 800 byl Karel Veliký při mši v katedrále sv. Petra papežem korunován a prohlášen za císaře Západu - Imperator Romanum gubernans Imperium. Tento titul byl nakonec uznán jak východním císařem v Konstantinopoli, tak i kalifem z Baghdadu.

Karel nejraději pobýval v Cáchách (dnešní Aachen v Německu), kde si nechal postavit výstavný císařský palác. V roce 794 začala stavba katedrály Aix-la-Chapelle, jejíž součástí byla také Chapelle palatine v byzantském stylu. Z rozlehlého objektu se jako jediná dochovala dodnes právě tato osmiboká kaple, v níž je císař pohřben.

V roce 813 povolal Karel Veliký k sobě jediného žijícího (Pippin zemřel v roce 810, Karel v roce 811) legitimního syna Ludvíka a korunoval ho na dědice říše. Když Ludvík odjel zpět do Aquitaine věnoval se podzimním lovům. Prvého listopadu se vrátil do Cách, kde onemocněl a 28.ledna 814 zemřel. Vládu ve franské říši převzal jeho syn Ludvík a mezi zeměmi, které zdědil se uvádějí také Čechy.

V roce 817 přiděluje Ludvík Pobožný vládu nad východní částí franské říše, což bylo Bavorsko, Korutansko, Čechy a Slované žijící na východ od Bavorska (Baioariam et Carentanos et Boheimos et Avaros atque Sclavos) nejmladšímu ze svých synů Ludvíku Němcovi.

Kopí osudu

Tato svatá relikvie zvaná Kopí osudu neboli Longinovo kopí patří k nejvýznamnějším křesťanským symbolům a jako takové mělo a má ve světové ezoterice veliký význam. Jeho vlastnictví ovlivnilo životy mnoha významných osobností i dějiny národů. Je neodmyslitelně spjato i s osobností Karla Velikého.

Příběh Kopí osudu začíná pod křížem s Ježíšem. Když římský setník Longinos viděl pomalu umírajícího zmučeného Krista, chtěl ukončit toto jeho utrpení a probodl mu kopím bok. Longinovo kopí potřísněné Ježíšovou svatou krví se pak stalo nejposvátnější relikvií své doby. Jako tzv. Svaté kopí měnilo v následujících dvou tisíciletích majitele z řad mocných, kteří věřili, že díky kopí třímají v rukou i osud lidstva. Tak například císař Konstantin vlastnil a ochraňoval toto kopí, když se pustil do budování nového Říma. Karel I. Veliký, francký král a římský císař, založil na vlastnictví Svatého kopí dynastii, používal ho aktivně během svých nesčetných vojenských tažení a neodkládal ho ani ve spánku. Tato relikvie mu také mimo jiné zvěstovala, že zemře v lednu 814. Když se později kopí zmocnili křižáci, zachránili tím možná tažení II. křížové výpravy. Kopí zřejmě stálo i za vojenským uměním císaře Fridricha I. Barbarossy během tažení III. křížové výpravy do Palestiny. Kopí i hřeb Páně získal a poprvé veřejně vystavil v Praze český král a římský císař Karel IV. Z Prahy se cestami osudu kopí dostalo do Norimberka, kde se ho chtěl údajně zmocnit císař Napoleon Bonaparte – avšak neúspěšně, neboť bylo tajně převezeno do Vídně. Adolfa Hitlera Svaté kopí fascinovalo již od mládí a věřil, že je mu osudově předurčeno kopí získat a změnit svět. Během anexe Rakouska v roce 1938, den před svátkem Svatého Longina (14. 3.) ho pod ochranou svých vojáků zabavil – ale spíše ukradl – ve vídeňském Hofburgu a odvezl do Německa. Po válce kopí do Hofburgu vrátila americká armáda.

(Věčnou otázkou ale zůstává, zda toto kopí je to Longinovo, neboť jak už to tak bývá, těch „pravých“ je povícero. Podle názoru současných badatelů ale lze považovat za pravé kopí uchovávané v Ečmiadzinu, sídelním městě arménské apoštolské církve.)

Ten, jehož obdivoval i Otec vlasti

Roku 1165 prohlásil kolínský arcibiskup na podnět císaře Fridricha I. Barbarossy Karla Velikého za svatého. Svůj souhlas k této kanonizaci dal i papež Paschalis III.

Český král a císař Karel IV. měl, jak je všeobecně známo, k francouzskému dvoru neobyčejně vřelý vztah; jednak tam byl přijmut a vychován jako vlastní syn a později byl svázán s francouzskými králi i svým sňatkem s Blankou z Valois. V Karlu Velikém viděl svůj velký vzor skoro ve všem; také se obklopil učenci, vědci a umělci, zakládal a stavěl, podporoval nové řády, zaváděl nové reformy, atd.

Na uctění památky tohoto významného francouzského velmože a světce nechává roku 1348 na Novém Městě pražském (dnes ulice Ke Karlovu) zbudovat kostel, který je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie a svatému Karlu Velikému. Byl to jeden z mnoha kostelů, které Karel IV. nechal na ploše tehdejšího Nového Města vystavět, neboť považoval zakládání a vybavování kostelů za jednu ze svých předních povinností. Vedle chrámu zasvěceném Karlu Velikému a Panně Marii vznikl v souladu s panovníkovým přáním i klášter augustiniánů - kanovníků. Karel IV. chtěl, aby i tato nejodlehlejší část Nového města byla založením nového kláštera oživena a zalidněna.

 

Osudy tohoto chrámu a kláštera jsou velmi pohnuté. Za husitských válek byl kostel i s klášterem značně poškozen, pak byl dvacet let nepoužíván a chátral. Opravován byl nejspíš až koncem 15. století. V roce 1603 kostel a částečně i klášter od blesku vyhořel, klenba však zůstala zachována a tak roku 1604 byla opravena střecha. V roce 1611 je kostel zcela vypleněn při vpádu pasovských, kostelní zvonice je pobořena a během třicetileté války kostel stále chátrá. Vzhledem k blízkosti hradeb byl kostel opakovaně používán jako zbrojnice a sklad. V letech 1651 až 60 za opata Isidora de Cruce dochází k obnově kláštera i kostela. V roce 1708 byla k jižnímu boku kostela přistavěna (podle vzoru v Betlémě) Betlémská kaple, znázorňující jeskyni narození Páně. V letech 1733 až 40 byl kostel barokizován. Dne 22.dubna 1755 kostel vyhořel a přišel o všechny střechy a vížky, avšak za rok bylo vše opraveno a znovu vystavěno. Za pruského obležení byl kostel při dělostřelbě opakovaně zapálen a následně opraven. V roce 1785 byla Karlovská kanonie zrušena, kostel odsvěcen a vyprázdněn (hlavní oltář byl přenesen do kostela sv. Apolináře). V klášterních budovách byl založen chorobinec. Znovu byl kostel vysvěcen 13.12.1789. Dnes kostel slouží svému účelu, v klášteře se vystřídala pobočka městské nemocnice na Bulovce, muzeum SNB a vojsk a MV a dnes je v něm Muzeum Policie ČR.

S Karlem Velikým se můžeme setkat i při návštěvě královského hradu Karlštejn, který nechal Karel IV. vystavět v letech 1348 až 1355 na ostrohu vybíhajícím z Kněží hory.

Do velké věže byly roku 1365 přeneseny vzácné ostatky a uloženy v kapli spolu s říšskými korunovačními klenoty. Protože tato Kaple svatého Kříže měla být nejdůležitějším hradním prostorem Karlštejna, byla v letech 1357 až 67 nádherně vyzdobena. Všechny stěny byly obloženy leštěnými polodrahokamy, sestavenými do tvaru křížů, spojovanými zlaceným štukem s vtlačenými znaky českým, říšským a korunovanou iniciálou jména Karlova. Ostatek stěn zaujaly deskové obrazy Mistra Theodorika ve zlacených rámech znázorňují Nebeské vojsko Kristovo. Mezi nimi je i dobové vypodobení svatého Karla Velikého.

Jak vlastně Karel Veliký vypadal?

Většina jeho vypodobení, jak na obrazech tak sochách, jsou tendenční díla poplatná své době, skoro vždy spíše inklinující ke křesťanské ikoně. Jediný popis jeho osoby existuje od jeho životopisce Einharda ve 22.kapitole kroniky Vita Caroli Magni:

Karel byl velký (prý 7 délek jeho chodidla), statné a velebné postavy. Hlavu měl kulatou s velkýma živýma (trochu zešikmenýma) očima, splývavé světlé vlasy a jeho tvář se skoro stále usmívala. Celkový vzhled byl nádherný a důstojný ať seděl či stál. Ačkoliv měl tlustý krátký krk a jeho břicho bylo zvětšené, nic to neubíralo na symetrii jeho postavy. Byl pověstný svou mužnou chůzí a jasným hlasem, ikdyž ne tak silným, jak by se dalo čekat.

Od malířů té doby (i pozdějších) nelze očekávat realistický portrét. Jejich obrazy ukazovaly Karla Velikého jako ideálního panovníka - světce, který byl přijatelný v té které době. Později byl zobrazován v metaforách (Dürerův portrét) a idealizovaně, ať již s bílými vlasy jako zástupce Boha na Zemi či romanticky s odznaky královské moci.

Ať již vypadal tak či onak, význam Karla Velikého (i přes vojenské výboje) je hodnocen kladně zejména ve sjednocení zemí západní Evropy a jejich osvobození od nájezdníků z Východu. Je považován za zakladatele dvou velkých států - Francie a Německa, kterým v podstatě určil dnešní hranice. Karel Veliký bývá nazýván Otcem Evropy.

Monogram Karla Velikého Královská koruna Karla Velikého

                                                    

Zpět na Milníky v řece času

 

Zpět k Mostu ?

VEZA