Jedny z prvních dnů poté, co Slunce vstoupí do znamení Býka, jsou zasvěceny dvěma světcům, kteří jsou považováni za osobnosti celosvětového významu.
Svatý Vojtěch, jehož svátek připadá na 23. dubna, je světcem ryze slovanským. Jeho jméno znamená ten, jenž přináší útěchu a posilu vojsku. Byl synem Slavníka, vévody zlických Slavníkovců sídlících na hradišti v Libici nad Cidlinou a Střezislavy (někdy se má za to, že z rodu Přemyslovců - není to však prokázané). Kdy se narodil, to se neví zcela přesně - zřejmě kolem roku 956, spíše něco později. Traduje se, že Vojtěch jako malé dítě těžce onemocněl a jeho rodiče ho v případě uzdravení zaslíbili církevní dráze. Základní vzdělání poskytli Vojtěchovi kněží v rodné Libici. V roce 972 Vojtěch odešel za dalším studiem do Magdeburku, kde jako velmi nadaný žák studoval devět let (972-981). Své jméno tu dostal při biřmování od magdeburského biskupa Adalberta. Zde také dosáhl prvního stupně vyššího svěcení a stal se podjáhnem. Po návratu ze studií byl v Praze pomocníkem biskupa Dětmara - od roku 973 prvního biskupa v Čechách. Po Dětmarově smrti se roku 983 Vojtěch stal jeho nástupcem a druhým pražským biskupem. Vojtěch se zasloužil o rozvoj domácího latinského písemnictví; při tom však zřejmě respektoval staroslověnskou kulturní tradici. Mimo jiné je totiž pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní (například známé Hospodine pomiluj ny).
Vojtěch neměl svůj úkol vůbec lehký. Jeho diecéze tehdy sahala přes Moravu až na dnešní Slovensko. Z pohledu pravověrného křesťana byly české země v té době hluboce pohanské a lidé na křesťanství přistupovali víceméně jen na oko; to platilo i pro šlechtu. K nejhorším nešvarům té doby u nás prý patřil obchod s otroky, mnohoženství a dodnes celonárodní kratochvíle a koníček - velmi kladný vztah k alkoholu. Vojtěch však bral svůj úřad velmi vážně a snažil se vše změnit k ideálu dokonalého křesťanství. Zde tvrdě narazil, protože současný způsob života všem vyhovoval a nebyla chuť cokoliv měnit a nechat se jakkoliv umravňovat. Vojtěch se nějakou dobu snažil, ale pak po pěti letech strávených v úřadu roku 988 znechuceně odešel spolu se svým bratrem Radimem do Říma k papeži Janu XV. Z Říma odešli do kláštera na Monte Cassinu a později do prestižního benediktinského kláštera v Aventinu u Říma, aby tam pomocí duchovních cvičení prohlubovali svou víru.
Pražské biskupství tak přišlo o svého duchovního pána, což bylo v očích Evropy pro tehdejšího českého krále, Boleslava II velice nepříjemné. Ten tedy poslal do Říma poselstvo, které mělo za úkol Vojtěcha přesvědčit, aby se osiřelého úřadu opět ujal. Vojtěch svolil a do Čech se vrátil. Přivedl s sebou benediktinské mnichy a pro ně založil Břevnovský klášter, který byl jako vůbec první mužský klášter v Čechách vysvěcen 14. ledna 993. Situace však byla ještě horší než před jeho odchodem. Poslední kapkou do kalichu hořkosti prý byla vražda ženy, kterou její žárlivý manžel pronásledoval až do kostela a přes právo azylu, na který v kostele měla nárok, ji probodl. A Vojtěch roku 994 opět odešel, tentokrát již navždy. Že jeho odchod byl definitivní, k tomu přispělo známé vyvraždění rodu Slavníkovců v Libici nad Cidlinou roku 995. Z té doby pochází legenda o mši sloužené v Římě před papežem, při které Vojtěch asi na dvě hodiny strnul a když se probral, řekl že byl svým bratřím a sestrám v Libici na pohřbu. A v tamním kostele se na oltáři prý skutečně našla jeho biskupská rukavice, kterou tam zapomněl. Když se přes všechno v létě 996 snažil vrátit do vlasti, na své zastávce v Polsku se dozvěděl, že je v Praze nežádoucí a jako biskup nebude uznáván. Přesto se snažil s českým knížetem dohodnout, leč všechny snahy vyzněly naplano.
Vojtěch zůstal v Polsku, odkud podnikal misijní cesty a snažil se dále šířit křesťanství. Na jedné takové cestě byl s celou svou družinou 23. dubna 997 zavražděn.
Ve velice pěkné knize Utajené dějiny Čech (A. Česal, O. Dvořák, V. Mátl - Ivo Železný 2001) opravdu stojí za to si v souvislosti s Vojtěchovou smrtí přečíst kapitolu Vymítač Ďábla, zejména pak pasáž Chtěl se Vojtěch zmocnit tajemství posvátných hájů?
Vojtěchovi se naplnilo jeho velké přání, zemřít mučednickou smrtí. Za pouhé dva roky, v roce roku 999, byl Vojtěch papežem Silvestrem II na žádost císaře Otty III. kanonizován (prohlášen za svatého). Jeho bratr Radim se roku 1000 stal prvním arcibiskupem hnězdenským; arcibiskupství bylo zřízeno nad Vojtěchovým hrobem. Vojtěch se do své vlasti vrátil roku 1039, kdy kníže Břetislav I. podnikl válečnou výpravu do Polska a ve Hnězdně slavnostně vyzvedl ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti svatých bratří. Světcovy ostatky byly uloženy na Pražském hradě, kde posléze kníže Spytihněv I. na místě staré Václavovy rotundy založil novou baziliku a dal ji zasvětit společně sv. Vítu, sv. Václavu i sv. Vojtěchu. Od počátku 12. století již je sv. Vojtěch pokládán za druhého patrona české země (hned po sv. Václavovi). Zejména poté, co byl roku 1126 ve Vrbčanech nalezen praporec sv. Vojtěcha. Ten byl připevněn na tradiční kopí sv. Václava a Čechům pod vedením knížete Soběslava I. přinesl slavné vítězství nad králem Lotharem III v bitvě u Chlumce.
Kromě Čech je Vojtěch také je patronem Polska a Uher (roku 994 Vojtěch podle tradice pokřtil budoucího prvního uherského krále Štěpána I) a také patronem českého kněžstva. Papež Pavel VI. jej apoštolským listem Praga urbis z 26. listopadu 1965 prohlásil hlavním patronem pražské arcidiecéze (stolec sv. Vojtěcha).
Památky spojené se jmény obou svatých jsou na Pražském hradě. Basilika sv.Jiří září svou bělostí i přesto, že právě má jednu věž v rekonstrukci. A katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha znají příznivci gotiky na celém světě; sv. Jiří probodává svého draka přímo před ní, poblíž novodobého menhiru. |
 |
Na našem území mnohde najdeme studánky nebo kameny, u nichž světec odpočíval nebo kde se modlil, případně které úderem své hole přímo vytvořil. Podívejte se také na článek Studánka sv. Vojtěcha.
Studánka sv. Vojtěcha v polích poblíž Přerova nad Labem |
Svatý Jiří, jehož svátek následuje den po sv. Vojtěchovi, patří mezi nejznámější mučedníky. Přesto se z jeho života nedochovalo příliš mnoho autentických historických údajů a jeho postava je obklopená velkým množstvím legend.
Jiří se zřejmě narodil ve 3. století v Kappadokii (dnes Turecko). První písemné záznamy o něm se dají vysledovat ve středověké Zlaté legendě (Legenda aurea, latinské dílo Jakuba de Voragine). Ta je rozsáhlým souborem zhruba sto sedmdesáti legend - a zde je Jiří již prezentován jako rytíř z Kappadokie. Podle historických pramenů mohl být Jiří za císaře Diokleciána (Diocletian) vysokým důstojníkem římských legii. Nechal se však pokřtít a byl křesťanem, což se mu stalo osudným. Roku 305 našeho letopočtu kdosi (patrně tak jako dnes, toužící po jeho postu) zjistil jeho víru, neprodleně jej udal. Jiří byl ihned uvězněn. Zřejmě vzhledem k jeho postavení byl nejprve přesvědčován, aby se své víry vzdal. Když na to nepřistoupil, čekalo ho to, co v té době každého "přistiženého" křesťana - mučednická smrt. Legendy praví, že bez zranění přestál a přežil mnoho mučení. Před svou popravou prý Jiří prosil, aby každý, kdo se bude dovolávat jeho pomoci, dosáhl splnění své prosby. Jakmile svou prosbu dořekl, z nebe se ozval hlas a ujistil ho, že se stane, jak žádá. Jiří byl pak sťat před branou palestinského města Lydda (Diospolis).
Přímo v Lyddě byl Jiří prý také pohřben; tam již po necelých dvaceti letech (!) dal římský císař Konstantin I. postavil první svatojiřský chrám na světě.
Kult sv. Jiří tedy začal na Blízkém východě; dále se rozšířil do Egypta a Etiopie, písemně je doložen dokonce i v Sýrii. Jméno Jiří je přímo skryto v názvu země Georgie, což je dnešní Gruzie. Odtud se kult Jiřího dále šířil na západ - do Ruska a na Balkán, kde má dodnes velký význam. Do Evropy jej přinesli křižáci - a snad proto byl po celý středověk Jiří symbolem rytířskosti. Vždyť na mnoha sochách je zobrazován právě jako rytíř - ať již na koni nebo bez něho. Často je součásti sousoší také drak, kterého Jiří probodává kopím nebo mečem.
Svatý Jiří je patronem celé Anglie - zde je mu zasvěceno celých 160 kostelů. Svatojiřská vlajka - červený kříž na bílém poli - je poprvé doložena roku 1284 a stala se základem dnešní vlajky Spojeného království. Pod svatojiřskou patronací byl také v roce 1347 králem Eduardem III. založen anglický Podvazkový řád. Kostely zasvěcené sv. Jiří jsou v Evropě prokázány již v 6.století - v Mohuči, Paříži a Neapoli. U nás jsou svatojiřské tradice doloženy také velice brzy - tak třeba kostelem sv. Jiří v Modré u Velehradu, který vybudovala v letech 830-40 irsko-skotská misie. A není snad Čecha, který by naznal baziliku sv. Jiří na Pražském hradě nebo rotundu sv. Jiří na Řípu.
|
|
Svatý Jiří se stal patronem rytířských řádů, také horníků, sedlářů, kovářů a bednářů a hlavně rolníků. Proč zrovna rolníků? To je dáno jeho jménem, jež je vlastně složeninou vzniklou ze slov geos=země a orge=stavět. Také jméno Geórgos je řeckého původu; je složeno z gé=země, ergon=práce; interpretuje se stejně jako v latině, tedy jako zemědělec či rolník.
Svatý Jiří - drakobijec je též patronem skautského bratrství. Je symbolem statečnosti a zmužilosti. Chrání vždy bezbranného, kdy vítězí dobro a spravedlnost nad zlem. (Vždyť jedna z formulí pro pasování na rytíře začíná - "Ve jménu Božím, svatého Jiří a svatého Michala…"). Skauti si každý rok si připomínají 24. dubna na nádvoří Pražského hradu toto bratrství u sochy svatého Jiří.
Jak svatý Jiří přišel ke svému přívlastku "drakobijec"? Podle legendy Jiří přišel jednou v provincii Libyi do města, jež se jmenuje Silena. Ve velikém jezeře se tu skrýval jedovatý drak. Přicházel k městským hradbám a svým jedovatým dechem ohrožoval obyvatele města. Obyvatelé mu proto k jezeru nosili denně ovce, aby uspokojili jeho hlad a drak svou blízkostí nezamořoval město. Pak ovce docházely a drakovi byla denně předkládána jen jedna ovce - a jeden člověk určený losem. Jednou los padl na jedinou královu dceru. Ta již byla vedena k jezeru, když náhodou Jiří jel kolem. Jak bylo jeho rytířskou povinností, pokusil se princeznu zachránit - nasedl na koně a draka napadl. Ranou kopí (nebo meče???) jej vážně zranil a zkrotlého přivedl do města. Tam slíbil králi a všem obyvatelům, že když se dají pokřtít, draka definitivně zabije. Pokřtěno pak bylo údajně na dvacet tisíc lidí (pozn. - zde se v legendě praví "nepočítaje v to děti a ženy" - zřejmě tehdy byl jen muž počítán za člověka - nebo je to jen "takový překladatelský oříšek"?).
Co bylo ve skutečnosti drakem, to se již zřejmě nedozvíme. Fakt je, že podle ezoterického výkladu je tu podobenství, kde drak představuje tzv. dračí žíly, dnes nazývané geopatogenními zónami a Jiří likvidující ho svým kopím vlastně neutralizuje jejich negativní vliv na vše živé na povrchu Země. Ovšem s touto teorií bychom se zlou potázali ve středověku, kdy bylo nepřípustné na draky nevěřit; bylo to těžkým hříchem, protože pochybovač odporoval Písmu svatému. Nejen Jiří, ale mnoho dalších později svatých, totiž draky zabilo nebo zahnalo.
A opět se vraťme ke knize Utajené dějiny Čech. Koho by teorie "dračích žil" zajímala, najde výklad Jiřího, jako krotitele dračích sil Země v kapitole, která se přímo jmenuje A svatý Jiří zvedá kopí….
Znáte cizojazyčné ekvivalenty jména Jiří? Není jich málo - slovensky Juraj, polsky Jerzy, rusky Jurij, Georgij, srbocharvátsky Georgije, maďarsky György, bulharsky Jurij, rumunsky Gheorge, Gheorghe, italsky Giorgio, španělsky, portugalsky Jorge, holandsky, anglicky George, Yorick, dánsky Georg, Jorgen, švédsky Georg, Göran, německy Georg, York, Jürgen, řecky Georgios, novořecky Jorgos, latinsky Georgius.
Se jmény obou světců je spojena celá řada pranostik. Uveďme si jich jen pár, pro zajímavost:
Prší-li na svatého Vojtěcha, neurodí se švestky.
Při svatém Vojtěchu dělává trn květem útěchu.
Když na Vojtěcha prší, nebude ovoce.
Mrazy neuškodí, co po Jiřím chodí.
Kolik mrazů do svatého Jiří, tolik do svatého Václava.
Na svatého Jiří když prší, nejsou na stromech žádné vlky.
Pršelo-li před svatým Jiřím, bude po něm ještě více pršet.
Do sucha zaseti do svatého Jiří jest velmi dobře, ale do mokra je hrob.
Před Jiřím sucho, po něm mokro.
Je-li na svatého Jiří krásně, bude po něm jistě ošklivo.
Jasný Jiří - pěkný podzimek.
Hřmí-li před Jiřím, bude sníh po něm.
Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři.
Na svatého Jiří rodí se jaro.
JL
