 |
 |
Kdyby Jára Cimrman napsal svou slavnou hru o opačném konci naší planety, mohlo se dneska říkat - "A na jih ... a na sever .... Nojo, ono to funguje!".
Jenže tehdy česká výprava vedená Karlem Němcem dobývala severní pól. Ovšem dnes, deset dnů před Štědrým dnem roku 2011 je to přesně sto let, co poprvé stanula lidská noha na jižním pólu. A severní pól byl tehdy ještě místem panenským.
Je zajímavé, jak leccos odolává lidským snahám celá staletí a pomalu to dozrává - a najednou je toho dosaženo z několika míst současně, až bývá sporné, komu vlastně přiřknout prvenství. V případě jižního pólu je to s tím prvenstvím formálně jednoznačné - ale co je to pouhý měsíc a jeden den oproti staletím a tisíciletím.
A stalo se tedy, že:
|
|
Roald Amundsen a Roger Falcon Scott
Začátek dvacátého století byl poznamenán velkou aktivitou směřující k dobytí jižního pólu. V letech 1900 až 1905 se o to neúspěšně pokusilo pět výprav. O pět let později se chystaly ke stejnému cíli hned dvě výpravy. Začal nevyhlášený závod mezi Amundsenem a Scottem.
Zdálo by se, že britská výprava má všechny trumfy ve svých rukou. Dobře finančně i hmotně zajištěná disponovala prakticky vším, co v té době bylo na cestu potřebné a dostupné, včetně široké podpory veřejnosti. Amundsen byl naproti tomu ve značné finanční tísni a svou mnohem skromnější výpravu připravoval spíše potajmu.
 |
 |
Amundsenův Fram a loď Terra Nova britské výpravy
Norové zvolili trasu o 100 km kratší než Britové, zato však šli cestou dosud neznámou. Přesto se předem připravili - podobně jako horolezci si na cestě vybudovali několik skladišť s potravinami a cestu si mezi nimi vyznačili. Pět polárníků vyrazilo na lyžích se saněmi taženými dvaapadesáti psy. A podařilo se ... po úžasném výkonu, kdy denně urazili v průměru až 50 km, stanuli 14.12. 1911 na pólu. Po nezbytných měřeních zde postavili stan, do kterého uložili vše, co již na zpáteční cestě nepotřebovali a vyrazili zpět. Po 99 dnech a 3 000 km se všichni v pořádku vrátili na základnu.
Lépe vybaveným Britům štěstí nepřálo. Dokonalost jejich výbavy se ukázala být spíše na škodu a tak když přišli o motorové saně a ukázalo se, že poníci se v tamních podmínkách k tahu saní vůbec nehodí, museli saně s nákladem vléci sami. Sedmnáctého ledna 1912 však dorazili i oni k pólu. Tam však již našli Amundsenův stan. Zklamání bylo nesmírné.
 |
 |
Amundsen s norskou vlajkou na jižním pólu. Scottova výprava nalezla na pólu stan svých soupeřů.
Scott do svého deníku napsal:
"Naše nejhorší sny se naplnily. Norové nás předstihli a dosáhli pólu první. To je strašné zklamání. Konec všem našim snům. Bude to trudný návrat. Je zřejmé, že Norové našli snadnější cestu. Velký bože! Jak strašné je to místo - a jak hrozné pomyšlení, že za všechno to plahočení nebudeme odměněni ani vědomím, že jsme tu byli první. Koneckonců i to, že jsme sem došli, něco znamená. A teď rychle domů! Bude to zoufalý boj. Nevím, zda v něm zvítězíme."
A kalich hořkosti přetekl na cestě zpět, kdy je všechny dostihla ledová smrt. Dva členové výpravy zemřeli vyčerpáním cestou, ostatním třem se podařilo dostat na pouhých 18 km od velkého skladiště potravin, ale tam i je ve sněhové vichřici dostihla smrt. Osmnáct kilometrů ... jak málo se to zdá být vzhledem k celé trase cesty, a jak moc je to ve chvílích, kdy se nedostává sil. Těla polárníků byla nalezena až v listopadu téhož roku. Dochoval se i deník, do kterého kapitán Scott do poslední chvíle zaznamenával své zážitky.
 |
 |
Britská výprava na pólu před osudnou cestou zpět. Spolu s letadlem Latham zmizel Amundsen kdesi v ledových vodách Barentsova moře
Tak skončil závod o jižní pól. Na počest obou hrdinů byla jejich jmény pojmenována dodnes pracující vědecká stanice postavená přímo na jižním pólu.
Ale ani Amundsenovi se ledová smrt nevyhnula. Zahynul při pátrání po ztroskotané vzducholodi Italia výpravy Umberto Nobileho - té se zúčastnil i náš badatel a spisovatel Běhounek. Amundsenův hydroplán Latham zmizel zřejmě v ledových vlnách Barentsova moře a jeho tělo se nikdy nenašlo.
Vlk Samotář (JL)
Zpět na Milníky v řece času
