Dvacátého třetího dubnového dne roku 1420 se narodil jeden z nejznámějších českých panovníků Jiří z Poděbrad. Tento vynikající diplomat se jako první evropský politik pokusil založit mírovou unii evropských panovníků. Svou snahou o mírové řešení mezinárodních konfliktů předešel svou dobu o celá staletí.
Po smrti císaře Zikmunda Lucemburského roku 1437 zvolili zástupci katolíků a umírněných husitů českým králem Zikmundova zetě, rakouského vévodu Albrechta Habsburského (1397 až 1439). Po korunovaci zlomil odpor radikálních husitů a přestože se mu říkalo „kladivo na kacíře“, dodržoval basilejská kompaktáta a získal si dobré jméno rytířským vystupováním a zálibou v turnajích. Jeho smrt přišla nečekaně. Při návratu z vojenského tažení proti osmanským Turkům onemocněl úplavicí, jíž podlehl. Nepozůstavil žádného mužského dědice, než toliko dvě dcery. Ovdovělá však po něm královna Alžběta, dcera císaře Zikmunda, byla těhotná. Dne 22. února roku 1440 porodila syna, jemuž dáno jméno Ladislav.Ten měl dle práva nastoupit na trůn v království českém, jakož i v uherském a u vévodství rakouském.
Ve střední Evropě nastala neutěšená situace, neboť rázem osiřely čtyři trůny: římský, rakouský, uherský a český. Zatímco římským králem byl zvolen Friedrich III. Habsburský, ostatní země měli dvojí možnost. Buď čekat na právní zletilost jediného syna Ladislava (vnuka císaře Karla IV.), který se narodil až po otcově smrti (odtud přízvisko Pohrobek), nebo se pohlédnout po jiném králi. Čeští páni se rozhodli pro druhou variantu a v červnu 1440 zvolilo vybraných 47 zástupců panovníkem bavorského vévodu Albrechta. Ten však českou korunu nepřijal, neboť nechtěl vládnout rozbroji a válkami vyčerpané zemi, již celá Evropa pokládala za kacířskou.
Bezvládí trvalo do roku 1453, kdy se konala 28. října slavnostní korunovace třináctiletého Ladislava I. českým králem. Po čtrnácti letech dostalo opět Království české panovníka. Mladý Ladislav Pohrobek (22.2. 1440 až 23.2. 1457) to neměl v rakouských zemích a v Uherském i Českém království lehké. O záležitostech státu si uvykli rozhodovat představitelé tří vlivnějších stavů (panstva, nižší šlechty a královských měst), jejichž reprezentantem byl vůdce husitské strany Jiří z Poděbrad, od roku 1452 správce Českého království. Katolicky vychovaný Ladislav jej s velkou nevolí potvrdil ve funkci na dalších 6 let (než bude zletilý).
Jiří Poděbradský nemeškal ve jménu krále provésti vše, čeho ještě potřebí bylo k uvedení země v řád plný a stálý. Mnoho statků navrátilo se tudy zase ku koruně, jakož jmenovitě také hrad Karlštein; jiné vyplaceny jsou, jakož zejména Křivoklát.
Teprve na začátku měsíce října roku 1453 po dlouhém naléhání Jiřího přijel král Ladislav do Jihlavy. Mladý král ponejvíce pobýval v oblíbených Uhrách nebo ve Vídni. V této době došlo v českých zemích k dočasnému zklidnění poměrů a několik úrodných let se promítlo do nízkých cen zemědělských výrodků. V zemi nastala nebývalá láce, již ještě po staletí upomínalo přísloví: Za krále Holce (tj. bezvousého) byla v Čechách za groš ovce.“ Kritiku, zvláště mezi husitským obyvatelstvem však vzbuzovalo královo okázalé katolictví, vyvažované uvolněnými mravy a zálibou v milostných hrátkách.
V
září 1457 přijíždí král Ladislav do Prahy z Vídně, kam uprchl z Uher, kde se
schylovalo ke vzpouře. Zabydlel se v Králově dvoře na Starém Městě pražském (v
letech 1436 - 1484 zde bydleli postupně Zikmund, Ladislav, Jiří Poděbradský i
Vladislav II. Jagellonský, protože Pražský Hrad byl zchátralý). Současně
probíhaly přípravy na svatbu s francouzskou princeznou Magdalénou, dcerou Karla
VII. Sňatku se však mladý panovník nedočkal. Těsně před svatbou náhle zemřel.
V tom Ladislav roznemohl se nemocí morovou, a již po třech dnech zemřel, teprvé v 18 roce věku svého.
Kvůli četným neshodám, které měl Ladislav se svým zemským správcem se šuškalo, že jej otrávil sám Poděbrad nebo královna Kunhuta. Pohřební ceremoniál dne 25.února 1457 vyvolal v širší veřejnosti velké pohnutí. Ještě po několika měsících klečeli u králova hrobu prostí lidé, naivně očekávající Ladislavovo zmrtvýchvstání. (V roce 1985 bylo prokázáno, že Ladislav zemřel na akutní leukémii.)
Sněm konaný dne 2. března 1458 na Staroměstské radnici zvolil českým králem 38 letého Jiřího z Poděbrad. Byla to vpravdě historická volba, poněvadž ve středověku platilo, že se panovníkem může stát buď člen některé vládnoucí dynastie, nebo příslušník vévodského rodu. V tomto případě byli opomenuti všichni možní příbuzní i další vhodní nápadníci českého trůnu. Jiří byl pouze pán, takže teoretický nárok na trůn postrádal. V tomto směru mu velmi pomohla volba šlechtice Matyáše Hunyadi - Korvína uherským králem počátkem roku 1458. Přátelství s Korvínem bylo utvrzeno zaslíbením Jiřího dcery Kateřiny tehdy 18letému Matyášovi. Ten se následně stal Jiřího zetěm a přítelem. Tato první skutečná volba českého panovníka, neberoucí v úvahu posvěcenost tradičních dynastií ani dědické nároky žen, byla činem vskutku převratným, a pro Evropu těžko pochopitelným.
Po
letech nespokojenosti kališnického obyvatelstva s katolickými vládci se zdál být
„husitský král“ zárukou stability a pokoje. V katolických zemích Koruny české
(obojí Lužice, Slezsko) stejně jako na Moravě musel ovšem Jiří překonat
počáteční odpor a vydobýt si uznání vojenskou sílou.
Od začátku své vlády se musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil panovnického trůnu neprávem, a dokonce prý byl nemanželského původu. Královu politickou linii diktovalo úsilí být dobrým panovníkem „dvojího lidu“, tedy husitů a katolíků, proto úzkostlivě dodržoval basilejská kompaktáta. Zprvu se mu dílo obnovy země dařilo. Potíže nastaly roku 1462, kdy papež Pius II. označil kompaktáta za neplatná. Tento krok povzbudil zahraniční i domácí katolíky, snící o restauraci předrevolučního stavu. Přestože je v tomto roce král Jiří z Poděbrad na vrcholu moci, tak současně začíná i jeho pozvolný pád.
V roce 1465 se pod vedením Zdeňka ze Šternberka formuje tzv. jednota zelenohorská, složená z českých katolických pánů, kteří se stavili do opozice proti Jiřímu. Ten se nebezpečí snažil předejít diplomatickou ofenzívou, jejíž podstatu tvořil návrh na ustavení spolku evropských křesťanských panovníků. Cílem zamýšlené organizace mělo být odvrácení turecké expanze a zajištění míru v Evropě. Proto vyslal svého švagra pána Lva z Rožmitálu na cestu po evropských dvorech s poselstvím, aby zde hledat podporu pro svůj návrh. Jiřímu šlo však především o to, aby zabezpečil svou moc v českém království proti papežství. Poslové byli sice všude přijati vlídně, ale převratná myšlenka na vytvoření středověkého společenství národů a mírový plán neměly naději uspět, neboť zcela byl vědomě opomíjen papež. Přesto se Jiří z Poděbrad do dějin zapisuje svojí snahou o vytvoření všeobecné mírové unie, spolku významných křesťanských panovníků, kteří mají své spory řešit nikoliv válečnou, ale mírovou, diplomatickou cestou.
Válka se ukázala neodvratnou, když papež Pavel II. prohlásil Jiřího za
sesazeného z trůnu a vyhlásil proti němu křížové tažení. Poté, co král potlačil
v roce 1467 odboj české katolické šlechty, získal konflikt mezinárodní rozměr.
Vykonání papežovy klatby se ujal uherský král Matyáš Korvín, nyní již bývalý
Jiřího zeť a spojenec. Avšak po prvních úspěšných bojích se Matyášova vojska
ocitla v únoru 1469 v obklíčení u Vilémova v Železných horách. Jiří však svého
protivníka velkoryse propustil za slib, že zanechá nepřátelství. Stal se ale
pravý opak.
Matyáš se dal 3. května 1469 hlasy katolických zástupců vedlejších zemí Koruny české a opoziční česko-moravské šlechty zvolit v Olomouci českým králem!
Střetnutí tak vstoupilo do nové fáze. V roce 1470 probíhaly boje obou vojsk na Moravě. Zatímco čeští velitelé spoléhali na husitskou taktiku vozové hradby a praktikovaly přesuny bojovníků pod ochranou vozového šiku, sázeli uherští hejtmané na přednost lehké jízdy, která nečekanými přepady likvidovala tažné koně nepřítele a dokázala tak nejednou zastavit pochodující českou kolonu. V době, kdy se válka klonila v prospěch českého krále, Jiří z Poděbrad zemřel.
Zatímco obojí Lužice, Slezsko, Morava a čeští katolíci uznávali i po Jiřího skonu za svého panovníka Matyáše Korvína (1443 až 1490), mladšího syna bývalého uherského gubernátora Jánose Hunyadyho, respektoval český sněm Poděbradovu vůli i česko-polské dohody z roku 1469 a českým králem zvolil polského prince Vladislava Jagellonského (1456 až 1516). Tichý a dobrácký Vladislav se ani nestačil rozhlédnout a už se ocitl ve složitých vírech vnitřní i zahraniční politiky. Musel pokračovat ve válce s Matyášem a zároveň se vyrovnat s faktem, že čtvrtina Českého království vidí legitimního panovníka nikoli v Praze, ale v Budíně. Naštěstí ani Vladislav ani Matyáš neměli dostatek sil a prostředků konflikt rozhodnout a tak v roce 1479 došlo k setkání obou panovníků v Olomouci a k vyhlášení dříve sjednané smlouvy. Oba vládci měli užívat titulu český král, přičemž Vladislav panoval pouze v Čechách, zatímco Matyáš na Moravě, ve Slezsku a v Lužici. V roce 1490 Matyáš Korvín umírá bez legitimních potomků a uherští stavové za svého krále zvolili Vladislava Jagellonského.
Jiří se narodil 23. dubna roku 1420 pravděpodobně jako nemanželský syn Viktorina z Poděbrad, neboť o jeho matce historické prameny nic neuvádějí - ale zřejmě jí byla Anna z Vartemberka; ikdyž nelze vyloučit, že pocházel z nerovného svazku. Otec zemřel roku 1427 a jeho první poručník pan Boček z Kunštátu a na Poděbradech o tři roky později. Desetiletý sirotek putoval na Moravu, kde se jeho novým poručníkem stal vzdálený strýc Haralt z Kunštátu. S ním Jiří jako 14letý bojoval na straně vítězné panské jednoty v bitvě u Lipan. Byl veden ke kališnické víře. Ač se mu dostalo jen velmi malého vzdělání, vypracoval se mezi nejschopnější šlechtice. V roce 1438 se začíná aktivně účastnit politického života v tehdejších českých zemí - nejprve patří k utrakvistické straně Hynce Ptáčka z Pirknštejna, po Hyncově smrti v roce 1444 se stane vůdcem tzv. poděbradské strany.
22.června 1448 na sjezdu v Kutné Hoře se ustavily východočeské landfrýdy v jednotu poděbradskou, k níž se záhy přidaly i jiné kališnické spolky; za jejího správce byl zvolen Jiří z Poděbrad. 3. září nenadálým nočním přepadem se Jiří z Poděbrad zmocnil Prahy; Menhart z Hradce byl zatčen a uvržen do vězení stejně jako předáci patriciátu. Dobytím Prahy se mocenská převaha přesunula zcela na stranu jednoty poděbradské, Jiří z Poděbrad se začal titulovat správcem Království českého. Do Prahy se zároveň 5. září vrátil Jan Rokycana, který se opět ujal správy kališnické církve.
Roku 1449 vytvořil Oldřich II. z Rožmberka tzv. strakonickou jednotu (šlechta z jižních a západních Čech a vůdce zbytku táborského svazu Oldřich ze Strážnice). Tato jednota byla namířena proti Jiřímu z Poděbrad a tak brzy se rozpoutala domácí válka.
Prvého září roku 1452 se Jiří rychlým manévrem (bez boje) zmocnil Tábora, což znamenalo konečný zánik táborství. V létě 1453 bylo v Praze odhaleno spiknutí proti Jiřímu; ten s aktéry vzpoury tvrdě skoncoval - na popravišti na Staroměstském náměstí skončil 4. září i jeho přítel Jan Smiřický.
Na jaře roku 1456 podnikl Jiří z Poděbrad vojenské tažení proti "narušiteli míru a zemskému škůdci" Janu Koldovi ze Žampachu, jeho hrady byly dobyty a Kolda sám se zachránil jen útěkem do ciziny. Jiří se mohl plně ujmout všech svých statků - zejména Náchoda - a stává se nejbohatším českým šlechticem té doby.
Na přelomu let 1457/58 bratr Řehoř (nazývaný Krajčí) založil náboženskou obec, která se na základě povolení Jiřího z Poděbrad usadila v Kunvaldu u Žamberka pod Orlickými horami. Východiskem k založení jednoty bratrské se stal příklon k učení Petra Chelčického, odmítajícího násilí plynoucí ze světské moci, vyzdvihujícího dobrovolnou chudobu a obživu vlastní prací.
Jiří z Poděbrad 22. března roku 1471 v Praze umírá. Jeho smrt nebyla překvapením. Byl malé postavy a od mládí trpěl tloušťkou, jež mu bránila v pohybu a postupně se změnila v neforemnost. Jako příčina jeho úmrtí se udávala „od některého času nemocen na vodnatelnost“. Avšak bezprostřední příčinou skonu bylo onemocnění jater, snad tumor. Jeho ostatky byly uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.
Jiří z Poděbrad byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla Kunhuta ze Šternberka. Narodila se roku 1425 na Konopišti. Její otec Smil Holický ze Šternberka byl velkým přívržencem husitství. Na Poděbrady se dostala asi v roce 1441 jako šestnáctiletá nevěsta. Ženichovi bylo tehdy 21 let. Jejich manželství trvalo osm let a narodilo se jim celkem sedm dětí, z toho dospělého věku se dožili synové Boček, Viktorin, Jindřich a dcery Kunhuta, Kateřina a Zdenka. Porod posledních dvojčat, Kateřiny a Zdenky byl patrně příčinou předčasné Kunhutiny smrti ve čtyřiadvaceti letech.
Její
lidumilnost dodnes v Poděbradech připomíná prastaré přízemní stavení na konci
uličky Na Dláždění. Býval to špitál, který královna založila v roce 1441 a poté
byl z její nadace i vydržován; sloužil po staletí místním nemocným a chudým.
Ještě v 17. století zde žily chudé stařeny s povinností denních modliteb za
zdraví habsburského rodu. Nynější podoba budovy pochází z 1. poloviny 18.
století a dům dnes slouží potřebám muzea. Kromě toho Kunhuta zřídila v
Poděbradech nadaci na výchovu mládeže, na stavbu školy, na výchovu vězňů a na
právního posla.
V době své korunovace byl Jiří z Poděbrad již podruhé ženatý s Johanou z Rožmitálu, sestrou Lva z Rožmitálu, pána na Blatné. S ní měl již před korunovací tři děti: syna Jindřicha mladšího (známého jako Hynek) a dcery Anežku a Ludmilu. Johana z Rožmitálu je mezi všemi českými královnami zcela mimořádný zjev. Nepochybně získala neobyčejné vzdělání již v mládí. Za vdovce s pěti dětmi se Johana provdala v Poděbradech roku 1450. Jako katolička, spojená sňatkem s podobojím, dává národu příklad snášenlivosti ve věcech víry a oboustranné úcty. Po Jiřího zvolení českým králem sdílí jeho myšlenku národního usmíření. Je členkou nejužší královy rady, cestuje s manželem na politická jednání, vyjednává s nepřátelskými stranami. Do králova sídla na Starém Městě v Praze přijímá k sedmi dětem i mladičkého Matyáše Korvína a saskou princeznu. Jedinečnými doklady jejího vzdělání a charakteru jsou listy adresované vzbouřené Plzni, městům Kutné Hoře a Chrudimi, naléhavé dopisy se žádostmi o propuštění vězněných osob, důsledná ochrana vdov, sirotků a zejména štědrost, s jakou se písemně navždy vzdává poplatků, které jí byly určeny z královského majestátu ve prospěch chudých, nemocných a starých lidí.
Bratra Jaroslava Lva z Rožmitálu opatřila svým průvodním listem na cestu do zemí západní Evropy (z Čech až na konec světa), uskutečněnou v letech 1465 až 1467. Pro manžela nechává zhotovit proslulou Modlitební knihu krále Jiřího, kterou mu daruje o Vánocích 1466. Její syn Hynek z Poděbrad patřil k prvním českým renesančním básníkům a byl prvním českým překladatelem Boccacia.
Později je papežem spolu s Jiřím prokleta i královna Johana a všechny Poděbradovy děti - synové Viktorin, Jindřich a Hynek jsou již tehdy knížaty římské říše. V době válečných výprav zůstává v Praze a za nepřítomného krále vládne zemi. Při ohrožení Prahy v srpnu 1470 svolává Johana zemskou hotovost a v jejím čele se vydává proti uherskému vojsku, což je pro královnu této doby neslýchaný čin.
Po smrti Jiřího z Poděbrad v březnu 1471 svolává královna zemský sněm a podaří se jí prosadit Jiřího závěť - novým panovníkem je zvolen polský princ Vladislav Jagellonský. Novému králi pomáhá ze všech sil jako nejvýraznější a nejuznávanější autorita v zemi. Vládne jako regentka, svolává zemské sněmy, mluví k českým stavům v Benešově - nabádá k svornosti, snášenlivosti a vybízí k ukončení rozbrojů a znovusjednocení království, z poloviny obsazeného vojsky uherského panovníka Matyáše Korvína a českých zrádců. Do poslední chvíle svého života vyjednává se saskými a bavorskými knížaty.
Asi od roku 1473 trvale pobývá na vdovském sídle českých královen v Mělníku, kde 12. listopadu 1475 umírá. Není přesně známo, kde je pohřbena. V Mělníku však ukazují místo pod dlažbou postranní lodi kapitulního kostela, kde by měla odpočívat. Archeologický průzkum tohoto místa nebyl nikdy proveden. Podle královniny poslední vůle měla spočinout v mělnickém kostele, kde měl být zřízen její oltář. Jiné prameny však uvádějí, že byla převezena do Prahy a pohřbena po boku Jiřího z Poděbrad ve svatovítské katedrále, a to za účasti Vladislava Jagellonského, který k ní choval synovskou úctu.
Rožmitál pod Třemšínem si ji připomíná v muzeu Brdského památníku, pojmenováním starorožmitálské aleje s památnou lípou a umístěním její velké královské pečeti v jižní vitráži okna farního kostela Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále. Kostel její dobu pamatuje právě tak, jako hrad ve městě - zejména gotické části věže, okna a portály starého paláce. V historickém průvodu přijíždí královna Johana už po několik let na počátku léta do Rožmitálu pod Třemšínem…
List královny Johany
V roce 1458 je Jiřího dcera Kateřina provdána za uherského krále Matyáše Hunyadi - Korvína. Roku 1459 je v Chebu zpečetěno přátelství mezi oběma panovnickými rody zaslíbením dcery Jiřího Zdenky Albrechtovi synu kurfirsta Fridricha a Kateřiny dcery Vilémovy synu Jiřího Hynkovi. Roku 1460 bylo přátelství s vévodou Ludvíkem Bavorským utvrzeno zasnoubením Ludmily, dcery Jiřího, za syna Ludvíkova Jiřího. Jiří z Poděbrad se snažil získat přízeň Albrechta Brandenbursko-Anspašského a tak dcera Albrechtova Ursula je zasnoubena ještě téhož roku s jeho synem Jindřichem.
Historie Poděbrad sahá do pravěku, daleko před počátky českého státu. Tehdejší lesnatou krajinou protkanou hustou sítí říčních ramen procházela dálková obchodní cesta, směřující z Prahy do východních Čech a dále do Slezska a Polska. Tato významná komunikace přetínala řeku Labe západně od dnešního města v místech, kde se říká Na vinici. Nedaleko brodu vznikla prastará osada a malá strážní tvrz. Je pravděpodobné, že poloha místa se odráží i v dnešním názvu města "pode brody" – Poděbrady.
První
zmínka o Poděbradech je z roku 1199, kdy se uvádí Arnošt z Poděbrad. V roce 1223
je majitelem Poděbrad Hroznata z rodu Sezemiců téhož erbu. Po roce 1262 se staly
Poděbrady královským hradem. V jeho podhradí žila hradní čeleď, usadili se první
obchodníci a řemeslníci. Poděbrady se měnily v poddanské městečko. Jak a proč se
to stalo není známo. Je však doloženo, že roku 1345 obdržel Poděbrady lénem
Hynek z Lichtemburka a ze Žleb. Po jeho smrti zdědila Poděbrady jeho dcera
Eliška, provdaná za Bočka z Kunštátu. Tomu Poděbrady udělil v roce 1362 dědičně
Karel IV. Šest generací tohoto rodu zvelebovalo v letech 1345 až 1495 svůj
zdejší majetek. Za jejich držení byl hrad znovu přebudován a dokonale opevněn.
Mimo jiné byly zvětšeny již existující vodní příkopy, napájené od vzduté hladiny
jezu. Boček z Kunštátu zemřel v roce 1373 a zanechal tři syny. Z nich Hynek a
Jan zemřeli mladí. Třetí bratr Boček, později zvaný starší, rozšířil majetek po
Čechách a patřil k předním zemským pánům. Zastával úřad nejvyššího komorníka
království Českého a nejvyššího písaře. Těšil se oblibě krále Václava IV. a
proto již v roce 1402 obléhaly Poděbrady uherské oddíly císaře Zikmunda. Když v
roce 1416 zemřel, dědictví si rozdělili jeho synové. Poděbrady obdržel Hynek,
Litice Viktorín a statky na Moravě Boček mladší. Od počátku husitského hnutí se
bratři Viktorín a Hynek aktivně zapojili do bojů na straně husitů. Proto se v
roce 1420 vojska císaře Zikmunda opět objevila před Poděbrady. Hrad se jim však
opět nepodařilo dobýt. V srpnu 1426 oblehla Poděbrady vojska táborů a sirotků,
mezi nimi a oběma bratry došlo k roztržce. Hynek se po 13. týdnů úspěšně bránil
a odolal. Když táboři a sirotci odtáhli pokusil se Hynek využít jejich neúspěchu
a obsadit Nymburk. 16. října 1426 však v boji zahynul. Protože Hynek a Boček
neměli mužské dědice získal jejich majetek Viktorín. Ten však zemřel již v roce
1427. Dědicem se tak stal jeho syn Jiřík z Kunštátu. Z jeho poručení byly
Poděbrady povýšeny v roce 1472 na město s důležitými právy, výsadami a městským
znakem. Jiříkovi synové Viktorín a Jindřich směnili poděbradské panství s králem
Vladislavem II. za slezská knížectví Olešnici a Opolí. Poděbradské panství bylo
dáváno do zástavy královským věřitelům. 23. dubna 1539 navštívil Poděbrady král
Ferdinand I. a velmi se mu líbily. Proto v roce 1542 rozhodl, aby bylo panství
vykoupeno a již nikdy nebylo zastaveno.
Během třicetileté války v první polovině 17. století trpělo město vpády švédských a saských vojsk, a následnými požáry. Největší požár však postihl Poděbrady roku 1681, kdy radnice a valná část do té doby dřevěných domů lehla popelem. Po této události město změnilo svůj charakter. Byly zbořeny městské hradby a příkopy zaváženy popelem ze spálenišť.
Poslední úprava hradu na zámek je z tereziánské doby. Za vlády Josefa II. byl zámek zrekvírován a zřízeny tu byty pro penzionované důstojníky.
Již v 17. století vznikly v Poděbradech malé lázničky, jejichž pramen se řadí mezi nejlepší železité vody. Nejvýznamnějším rokem pro novodobé dějiny města byl bezpochyby rok 1905, kdy při hledání pitné vody byl na nádvoří zámku proutkařem objeven v hloubce 96,7 metrů pramen minerální uhličité vody s výbornými léčivými účinky. Roku 1908 byla zahájena první úspěšná lázeňská sezóna. V roce 1920 hrad koupila Akciová společnost uhličitých lázní a zřídel v Poděbradech.
V roce 1839 koupil poděbradské panství vídeňský bankéř baron Jiří Sina. Ten v roce 1848 zapůjčil poděbradský zámek městskému úřadu na umístění hejtmanství, okresního soudu a státních úřadů. Po něm vlastnil panství kníže Ypsilanti a pak kníže Hohenlohe.
Již po několik let se v Poděbradech v měsíci červnu konají Slavnosti krále Jiřího.
Město
Kunštát bylo založeno dle písemných zpráv v roce 1280. Na místě nynějšího zámku
dříve stával hrad, který se připomíná výslovně roku 1360, ačkoliv syn Heralta z
Obřan, purkrabí v Olomouci, se jako pán z Kunštátu píše už roku 1281. Nejstarší
historicky doloženou příslušnicí místního rodu je osoba jménem Kuna (1242 -1259)
k jejímuž jménu se vztahuje i název města - Kunino město, později Kunštát. Ve
14. a 15. století byl hrad rozšířen a přebudován.
Páni z Kunštátu, nesoucí ve svém erbovním znamení tři černé pruhy na
stříbrném poli, byli typicky moravským panským rodem, a to jak svým původem, tak
i geografickým rozmístěním sídel jeho četných větví a pošlostí, s nimiž se
setkáváme od 13. století do konce 16. století. Příslušníci rodu si v průběhu
staletí vystavěli či obývali sídla: Obřany, Kunštát, Bouzov, Lysice, Jevišovice,
Bolerady, Lukov, Polná, Lestnice,
Plumlov
a další. Jedinou výjimkou byla rodová větev přesídlivší v polovině 14. století
do středočeských Poděbrad, která se pak jako páni z Poděbrad nejvíc zapsala do
českých dějin. Tuto skutečnost v městě Kunštátu připomíná socha krále Jiřího,
která zdobí stejnojmenné náměstí.
Roku 1448 se majitelem kunštátského hradu stal Jiří z Poděbrad, který jej dal výrazně přebudovat. V roce 1520 byl hrad i celé panství prodáno rodu Pernštejnů. V druhé polovině 16. století byl hrad přestavěn v renesanční zámek. V roce 1680 nechal Jan Maxmilián z Lamberka zámek Kunštát barokně upravit, přičemž ale zachoval podstatnou renesanční část i hranatou věž, která zde zůstala z někdejšího hradu. Od té doby se zde vystřídala celá řada majitelů, posledními (do roku 1945) byl rod Coudenhove.
Památník
krále Jiřího z Poděbrad Na Poděbradském zámku na II. nádvoří je vstup do Polabského muzea, kde se nachází stálá expozice věnovaná Jiřímu z Poděbrad a Bohuslavu Schnirchovi. Expozice je umístěna v jediných veřejnosti přístupných prostorách zámku - v bývalé hradní kapli a přilehlé tzv. rodné síni krále Jiřího. Přibližuje osobnost tohoto významného českého panovníka, jeho dobu a zejména diplomatickou činnost, směřující k zachování míru mezi národy. Kromě dobových písemností jsou zde vystaveny hmotné předměty z doby jeho panování - pečetě a mince, středověké archeologické nálezy a ukázky umění doby poděbradské. Součástí Památníku je i stálá výstava "Bohuslav Schnirch a jeho pomník krále Jiřího", doplněná originálními modely a bohatou dokumentací. Přístupna je i podzemní klenutá středověká prostora s lapidáriem a dřevěnými monoxyly - lodě vydlabané z jednoho kmene - pocházející z doby vlády libických Slavníkovců, dále pak kamenné koule z husitských válek vylovené z Labe a další exponáty. Otevírací doba: květen až říjen denně mimo pondělí od 9.00 do 17.00 hod.
Zpět na Milníky v řece času
VEZA