Netradiční krasová jeskyně Výpustek

Zpráva z tisku dne 2. března 2009:
Správa jeskyní Moravského krasu otevře po dvou letech zrekonstruovanou jeskyni Balcarka. Nově zpřístupněné prostory představí i jeskyně Výpustek, která ukrývá dříve přísně utajovaný protiatomový kryt.

V Moravském krasu je celkem pět zpřístupněných jeskyní:
Punkevní jeskyně – propast Macocha, vodní plavba
Kateřinská jeskyně – největší zpřístupněná podzemní prostora v ČR
Sloupsko-šošůvské jeskyně – mohutné podzemní propasti, archeologická lokalita Kůlna
Jeskyně Balcarka – bohatá barevná krápníková výzdoba

Výpustek – krasová jeskyně, která přestala být krasovou ...

První záznam o jeskynních prostorách Výpustku máme ze sedmnáctého století. Z roku 1669 pak pochází popis otvorů do dosud neprozkoumaných chodeb a propastí. Začátkem devatenáctého století se už množí pokusy projít a prozkoumat dosud nedostupné prostory. Podaří se to v délce asi sedmi kilometrů. Během dalších let vznikají mapy podzemí a je proveden speleologický a paleontologický průzkum. Ve dvacátých letech XX. století se v jeskyni těží fosfátové hlíny a dochází k devastaci krasových prostor. V roce 1939 byly objeveny nové, do té doby neznámé prostory, a v tzv. Salmově Výpustku dosud neznámé jezero. Další průzkum přerušila II. světová válka a po ní se už i přes velkou snahu nepodařilo tyto prostory ani jezero znovu najít.

V roce 1938 převzala podzemí Československá armáda, která si zde zřídila muniční sklad. Z toho důvodu bylo mnoho menších krasových prostor a převisů odstřeleno, a vznikly zde široké tunely a velké množství místností.
Při německé okupaci bylo podzemí obsazeno říšskou armádou. Ta do podzemních prostor vybudovala tunel pro vjezd nákladních automobilů a vybetonovala podlahy chodeb. Nuceně nasazení dělníci tu pro Němce vyráběli součástky do leteckých motorů. Na konci války fašisté zařízení zapálili a částečně zlikvidovali výbuchem. Co zbylo si odvezla ruská armáda...
Po válce se do Výpustku vrátili speleologové, ale začátkem šedesátýchj let podzemí zabrala Československá lidová armáda, která zde v tajnosti začala budovat ohromný kryt. V hloubce padesát metrů pod zemí měl vzniknout dvě stě metrů dlouhý protiatomový bunkr. Od roku 1961 bylo území nepřetržitě vojensky střeženo; zbytky původního zabezpečení jsou tu i dnes. Za několikerým plotem je ve stráni vidět i železobetonový strážní bunkr.

Jeskyní s velkými dómy probíhají ve třech patrech čtyři kilometry chodeb. Její poloha je velice strategicky výhodná, neboť do údolí k jejím vchodům netrefí žádné dálkově řízené střely a mocnost skalního bloku nad prostorami spolehlivě chrání i při dopadu a výbuchu až třiceti kilotunové atomové bomby.

Ještě po roce 1989 zůstal Výpustek armádě jako přísně tajný objekt zvláštní důležitosti. Až v roce 2006 převzala Výpustek Správa jeskyní ČR – Správa Jeskyní Moravského krasu a na podzim roku 2007 byla část podzemních prostor zpřístupněna veřejnosti.

V současné době tedy už můžeme Výpustek navštívit a prohlédnout si zde původní vybavení a zařízení: odmořovací místnost, pracovní a velitelskou kancelář, telefonní ústřednu, vzduchotechniku a zásobárnu kyslíku, jídelnu, ošetřovnu, umývárnu, záchody, ložnice s palandami, cvičnou střelnici, výjezdový tunel pro automobily, ale i nezabydlené a nezařízené jeskynní prostory....

 

Těm, kdo si chtějí o Výpustku coby vojenském objektu počíst více doporučuji se podívat přímo na stránky Moravského krasu.

Hrad pánů z Boskovic

Chcete-li se po prohlídce vojenského objektu osvěžit kromě jiného i romantikou, doporučuji vašemu zájmu nedaleké Boskovice a návštěvu zříceniny kdysi mohutného hradu pánů z Boskovic.

Během staletí vzniklo v Boskovicích, hezkém starobylém městě na říčce Bělé nemálo panských sídel. Tady byla kolébka významného rodu pánů z Boskovic, kteří se poprvé připomínají již v roce 1222. Jejich prvotním sídlem byl snad hrádek na nejvyšším místě zámeckého vrchu zvaném Bašta. Koncem 13. století byl o kousek níž založen nový gotický hrad, po roce 1458 a pak znova v 16. století výrazně rozšířený a mohutně opevněný. Bydlelo se tu až do počátku 18. století, pak přestal panstvu hrad vyhovovat a byl opuštěn. Roku 1733 byla stržena střecha a zdivo rozebráno na stavby panských domů ve městě.

Do dnešní doby se z hradu dochovalo mohutné zdivo paláce, obytných a hospodářských budov, renesanční brána s atikou a velkou válcovou věží a zejména rozsáhlé hradby s baštami.
V nedávné době byla zřícenina rekonstruována a ve vstupní expozice se můžeme seznámit s dějinami a stavebním vývojem kdysi tak mocného hradu. V areálu se nachází zachovalá třicet metrů hluboká hradní studna, z níž pomáhá vytahovat vodu dřevěný šlapací mechanismus ze 16. století, pravděpodobně jediný funkční u nás.

Noví majitelé Dietrichsteinové si kolem roku 1730 vystavěli ve městě barokní rezidenci – zámek, jednoduchou patrovou budovu, ve které dnes sídlí Muzeum Boskovicka.
Nejmladším šlechtickým sídlem je empírový zámek z let 1819 až 1825, k jehož výstavbě se použilo zdivo ze zrušeného kláštera dominikánů. Zámek (stejně jako hrad) se v restituci vrátil rodině Mensdorff-Pouilly a jen veřejnosti přístupný.
Jihozápadně od města v lese na samotě Rovná poblíž obce Lhota Rapotina si Dietrichsteinové vystavěli roku 1833 nevelký empírový zámeček. Ten je dnes soukromým majetkem a nepřístupný veřejnosti.

Vzhled města utrpěl mnoha požáry, přesto tu najdeme řadu památek, jako je gotický kostel sv. Jakuba Většího, renesanční radnici s mohutnou věží, původně raně gotický kostel Všech svatých a ojedinělé dochované židovské ghetto se dvěma branami a synagogou.

Páni z Boskovic

Jedním z nejvýznamnějších moravských panských rodů byli páni z Boskovic.
Podle erbovní pověsti je za zakladatele rodu i hradu považován Velen - ptáčník. Velen se živil lovem zpěvných ptáků v okolních lesích. Jednou v lese nalezl zbloudilého šlechtice, který hledal místo k přespání. Velen neznámému ochotně nabídl přístřeší a pohostil jej. Při koupeli, jak bylo zvykem, omýval hosta věníky a osušil jej vlastním šatstvem. Když se pán vykoupal, rozčesal mu Velen dlouhé vlasy dřevěným hřebenem. Vděčný pán pozval Velena na oplátku na svůj hrad v Brně  a zde ho přijal do stavu panského a věnoval mu pozdější panství Boskovice. A na věčnou památku onoho setkání v lese mu daroval erb se sedmizubým hřebenem.

Úsměvná pověst vysvětluje i vznik názvu města a hradu Boskovice. Za dávných dob prý synek hradního pána pobíhal bosky po lese, zakopl o kámen a narazil si palec tak, že se mu celý zalil krví. V pláči pak sliboval: Nebudu již běhat bosko více!

Jiná verze místní pověsti ale říká, že se jednalo přímo o samotného pana Velena, který si měl při stavbě hradu ukopnout palec u nohy řka: Eh což o jeden palec, pak nebudu již chodit bosko více - a podle této události pak nazval hrad.

Historici však odvozují název hradu od jména Bosko nebo Bošek.

Historicky je hrad doložen od roku 1312, avšak je nepochybné, že zde první panské sídlo stávalo již od počátku 13. století, kdy je v pramenech k roku 1222 zmiňován jistý Jimram z Boskovic.
Vznikly čtyři rodové větve: boskovická, černohorská, svojanovská a bučovická. Jejich členové vlastnili statky zejména na Moravě (Boskovice, Buchlov, Hukvaldy, Napajedla, Cimburk, Štramberk, Nový Jičín), ale i v Čechách (Brandýs nad Labem, Mnichovo Hradiště, Turnov).
V roce 1434 vlastnil boskovické panství i pozdější český král Jiří z Kunštátu (tzn. Jiří z Poděbrad).
Významným členem rodu byl Tas Černohorský z Boskovic (+1482), který se stal roku 1459 biskupem olomouckým.
Páni z Boskovic vymřeli v 16. století, kdy se vlastníkem Boskovic stává rod Zástřizlů. Ti drží Boskovice až do roku 1690, kdy se ovdovělá Zuzana Prakšická ze Zástřizl provdala za Valtra Xavera z Dietrichsteina.

Hraběcí rod Mensdorff-Pouilly

Rod Pouilly patří ke staré francouzské šlechtě a pochází z rozrodu vládců Lotrinska. První zmínky o počátku rodu nacházíme již zkraje XI. století.
V roce 1760 jim byl udělen hraběcí titul se jménem de Roussy. Během Velké francouzské revoluce hrabě Albert Louis Pouilly se synem Emmanuelem opouštějí Francii a Emmanuel (1777 – 1852) přijímá jméno Mensdorff, podle jedné vesnice v hrabství Roussy. Důvodem byl strach z pronásledování revolucionáři. V roce 1818 jim byl v Rakousku přiznán hraběcí stav a v roce 1939 získal rod český inkolát (státní příslušnost). V témže roce zakoupili panství Nečtiny na Plzeňsku.

Roku 1843 se Emmanuelův syn Alfons Bedřich Mensdorff (1810 – 1894) oženil s jednou z dědiček boskovického panství Terezií Rosou Františkou z Dietrichsteina (1823 – 1856) a stává se načas nejen boskovickým starostou, ale i starostou početné a významné židovské obce. Jeho vnuk Alfons Karel (1891 – 1973), dědic Boskovic, odmítl během II. světové války německou národnost a navíc v roce 1939 podepsal známé prohlášení české šlechty. Za tyto postoje byla roku 1942 na panství uvalena německá nucená správa. Koncem války se Alfons Karel zapojil i do odboje. Přesto byla po osvobození roku 1945 na velkostatek Boskovice uvalena národní správa a roku 1952 byl všechen majetek Mensdorffům zkonfiskován. Hrabě Alfons Karel se pokusil o emigraci, ale byl chycen a internován v pracovním táboře. Po propuštění se vrátil do Boskovic, kde mohl obývat část zámku a pracovat jako dělník a skladník.
V Čechách zůstal jeden z jeho synů, hrabě Hugo (*1929), který pracoval jako garážmistr. Po roce 1990 byl v diplomatických službách MZ ČSFR a působil jako vicekonzul na velvyslanectví v Paříži.
Na základě restitučního zákona již byla větší část majetku rodiny navrácena pěti sourozencům, potomkům Karla a Marie Mensdorff-Pouilly.

Pokud vás tedy cesty zavedou na Jižní Moravu jste v Boskovicích vítáni.

Zpět na Milníky v řece času

VEZA