 |
 |
Jakuba Krčína vynesla vysoko jeho pracovitost, energie, ctižádost a umění budovat velká vodní díla. Stal se správcem, regentem rožmberských držav v Jižních Čechách. Snad měl raději své dílo než lidi, kterým mělo sloužit…
Krčín zestárl, aniž se dočkal syna, po kterém toužil, dědice jména a svého rybníkářského umění. Zbohatl a ještě byl živ na svém sedlčanském panství, kam odešel od svého chlebodárce po celoživotní práci, a již si lidé na Třeboňsku vyprávěli, že ho zaživa odnesli čerti do pekla pod Rožmberským rybníkem. Jiní se dušovali, že viděli, jak za bouřlivých nocí se projíždí na rožmberské hrázi na pekelném vozíku, taženém velkými černými kocoury se žhnoucíma očima velkýma jak talíře. Běduje a lamentuje na svém hořícím sedadle, k němuž je připoután. Podle jiných za mlžného, mrholivého času ďábel s Krčínem zapřaženým do pluhu přeorává půdu u Dvorce, kterou podaným zabral pro stavbu rybníka Svět. Ale nejčastěji se ozývaly hlasy, že za vichřic na hrázi Světa skučí Krčín, kde ho pekelníci bijí železnými pruty za jeho krutost k lidem. Všude, kam ukápl jeho pot nebo krůpěj krve, vyrostly mohutné stromy. Ty jsou tam podnes a říká se jim Krčínovy duby.
Ale prý to s těmi duby bylo jinak.
Krčínův rybnikářský hejtman chodil s pokroucenou sukovkou s boulemi, která
připomínala rybnikářskou šlachovitou paži s mozolnými, pokroucenými prsty,
tvrdými jako houžev. Když bylo třeba, použil ji k potrestání jak těch největších
práčů, tak vzpurníků a neposluchů. Pan regent se divil, že před ní zkrotne
kdejaký divous a trhan, dumal že je v ní asi nějaké kouzlo. Ano, je v ní kouzlo,
řekl hejtman. Regent se tetelil zvědavostí a tak se zeptal přímo. Hejtman se
rozmýšlel, nezdráhal se:
Nebudu ti malovat na vrbě straky, že jsem to jen já, před nímž se pokoří.
Znáš mne, ale i když mám něco moci nad nimi, nestačila by mnohdy. Známe se. A
protože tě znám, řeknu ti to. Tobě to svěřím, pane regente. Ta hůl není jen tak
nějaká větev z dubu, který potkáš. Je z dubu, pod kterým přišel na svět muž,
jenž svou zemi proslavil bojem za pravdu. Vojevůdce to byl, města v cizí zemi
dobýval a třásli se před ním mocní páni. Jan Žižka, syn trocnovského vladyky,
zprvu psanec, pronásledovaný pány, odvážný buřič, který se jich nebál a
vypověděl jim boj. Později vojevůdce; táhli s ním do boje houfy statečných,
milujících pravdu. Velký hejtman to byl. A dřevo z dubu, pod nímž se narodil, má
neznámou sílu. Víc ti nepovím, pane, ani není potřeba. Můžeš se přesvědčit sám.
Až pojedeš v tu stranu, není to daleko.
Krčín přikyvuje dotýká se rukou vyboulenin hole. Má svraštělé čelo usilovným
přemýšlením…
Brzy jel pan regent v tu stranu! Myslí na hovor s rybnikářským hejtmanem.
Síly, především síly je třeba, aby člověk neumdlel. Nařídil kočímu aby odbočil a
za chvíli vystoupil z kočáru. Šel lesní cestou. Přišel k dubu. Stál tam jako obr
s rozpřaženými pahýly rukou. Vichřice, bouře, vichry se do něho opíraly
v dobách, v nichž mizela ze světa, umřela pokolení lidská. Nedaleko jsou zbytky
staré tvrze, kde vyrůstal ten, který spatřil světlo světa pod tímto dubem. Dávno
už ho pohltila hlína, ale pověst zůstala. Pan regent přistoupil k dubu. Tenhle
tady ještě stojí. V dutině nad kořeny je trouch, pavouk tam má síť. Starou borku
stromu pokrývá mech a lišejník. Pan regent se dotýká kmene nějak s úctou,
uštípne kousek té drsné kůry a schová. Hledí vzhůru. Z pahýlu vyrostly menší
větve. Jsou vysoko, nemůže jich dosáhnout. Ale chce mít větev z toho stromu,
bude z ní hůl. Co teď? Volat kočího a vystoupit na kočár? Ale nemusí o tom nikdo
vědět. Větev je sehnuta dolů, pan regent civí vzhůru. Ale není zvyklý dlouho
rozmýšlet. Shodí kabát i střevíce. Ještě se rozhlédne a pak už zdvihá nohu na
výčnělek kmenu, rukou se chytá za ostrou špičku někdejší větve. Chvíli tak
setrvá, pak hledá další oporu a popolézá výš. Už je u větve. Nadzdvihá ji,
zachytí a ustojí pevněji. Vytáhne tulich a už větev řeže. Už spadla. A za ní i
pan regent - až to žuchlo, pod kterým se výčnělek ulomil. Je trochu udýchán, je
mu však lehce u srdce. Podivil by se, kdo by viděl! Regent leze po stromě jako
kluk na vrány – a spadne!
Nedaleko se rozezpíval pták. Pan regent se po něm podívá vzhůru a je mu taky do
zpěvu. Ještě je mlád. A bude ještě silnější. Zdvihl hůl, kabát a klobouk a pan
regent už jde. Ale zastavil se ještě, sebral několik žaludů pod stromem.
Když přijel k baště mezi dvěma rybníky, poručil zastavit. Baštýř sekal dříví
na dvorku, nechal všeho a běžel v ústrety. Pan regent se zeptal na to i ono a
najednou – ví-li o tom starém dubu u Trocnova. Baštýř horlivě přitakal: Jak
by ne, je to nejstarší a největší dub v celém okolí. Pan regent přikývl:
Pošli mi jeho spadlé žaludy, ale jenom ty!
Přinesu pane, - uklání se baštýř.
Bašta je dávno za zády pana regenta, kola karety hrčí, kopyta koní dusají a
regent se usmívá. Občas se dotkne rukou dubové větve. Je spokojen dnešním dnem.
Baštýř s rybním mladíkem posbírali u starého dubu žaludy. Bylo jich víc jak
čtvrt pytle a mladík je odnesl panu regentovi do města. Pan regent mu dal
zvláštní úkol – aby nasázel žaludy a ochraňoval je, aby z nich vyrostly doubky.
Tak ty žaludy sázel s pánem hned u nejednoho rybníka, do země hráze, do té
tvrdé, upěchované země. Ale nakypřili ji, jako když natřesou peřinku, zahrábli a
přestřeli trávou. Ale to nebylo všecko. Upletl z proutků a sítiny mřížkoví, aby
k tomu nemohl pták. Dobytek se na hrázi nepase. Ale lidé by mohli být zvědaví a
zničit něco, co je chystáno pro jejich potomky do několika pokolení. Pan regent
se pojistil proti škodě. Nařídil nasázet ještě žaludy na odlehlém místě. Okolo
rybníka močál – člověk tam nemohl nikdy než po kousku proužku mechového
trávníku, co by tam kdo dělal. A ještě to místo bylo zakryto hustým divokým
křovím. Holotník tam zrýpal kousek země a nasázel zbylé žaludy, zrovna jako když
se zavinuje děťátko do plínek. Nad celým osázeným místem natáhl velkou síť
z šáchorů, sítin a rákosí, upletl ji jemnou, zdvihl na kolíky a u země upevnil.
Nemohl se k tomu nikdo dostat, jenom vzduch a déšť. A žaludy vzklíčily a rostly.
Potom tam někdy zašel i pan regent, usmíval se, dotýkal se těch proutečků
prstem, klekl si k nim. A potom později nějaký vyrýpli, odvezli je k některému
rybníku a vsadili do hráze tam, kde bylo třeba. Nejvíce je dával pan regent na
místa, kde se voda nejvíce opírala do hrází při vichrech, a u výpustí, kde voda
naléhala.
Kolikrát se pan regent zadíval do dálky, přes hráz, přes živou vodu, přes
oblaka…Jistě tam viděl duby, které vyrostou z těch maličkých, které zasadil.
Košaté jako veterány s chocholem, zeleným v létě, pestrým na podzim. Pan regent
se rozkročil a usmíval. Tak pevně budou stát tady na hrázi, vzdorovat větrům a
bouřím. Budou se rvát za něho. A také starat. Ztuží hráz svými kořeny,
zkroucenými jako prsty rybníkářů, v zemi v hrázi budou jak velcí hadi. Ty kořeny
jsou tak daleko a hluboko, jaká je nahoře koruna dubu. Takový dub si už svou
rovnováhu udrží. Stojí pevně.
Nepodobá se snad dubu trochu pan regent? Je rozložitý, sporý. Taky stojí pevně
na svých nohou, toho nic nevyvrátí, to by musela být ale nějaká vichřice, aby
vyvrátila takovou sílu.
Pan regent se usmívá, hladí si vousy.
|
|
Když jeho dílo, rybník Rožmberk, potřetí lovili, pozvali k té slávě starého
Jakuba Krčína. Ten se do Třeboně vrátil rád a opět jako král do svého
království. Byl odjakživa fanfarón a smál se tomu, co o něm lidé říkají, že je
zapeklitec, černokněžník, hadač a zaklínač.
A tak jako dříve i teď prohlížel dvory, sýpky, mlýny, pivovary, ovčíny a
zúrodněná pole, která vytáhl z bahen, když stavěl rybníky. Na všem lpěl jeho lví
hospodářský spár a řád, který zavedl. Nejvíce ho však zajímala voda, třeboňské
rybníky, kterým dal život a která močálovitý, nezdravý kraj změnily k užitku a
do jímavé krásy.
Nad rybníkem Rožmberkem, jeho posledním díle u Rožmberků, srdce se mu zachvělo
hrdostí. Čtrnácti výpusťmi vypouštěli po dlouhé dny rybník. Krčín, obklopen
zkušenými baštýři, řídil výlev jako generál bitvu. Přebohaté rybí žně dávají za
pravdu umíněnci Krčínovi, který navzdory nepřátelům a závistivcům prosadil
stavbu tohoto českého moře, jak je zpupně nazval.
Krčína už při výlovu roztřásla zima a přidala se bolest v krku. Nedbal toho, jen
služebnou požádal o lipový čaj s medem a řekl, že bude zdráv! Zdráv nebyl a
v noci se přidala horkost. Tělo bylo mátožné a pod jeho chvějícími se víčky
znovu procházel jeho divoký život. Minula noc i krátký podzimní den, a když
noční stíny znovu zahalily kouty komnaty a pod náporem větru zaskřípaly veřeje
starého domu, Krčín ve tmě spatřil tu zubatou. Přepadla ho náhle a podle.
Svištivě se rozpřáhla kosou. Jakub Krčín míval odjakživa pro strach uděláno.
Mžikem byl na nohou, stojí před ní vzpřímen, široce rozkročen a čelí jí
výsměšně: Na mne máš spadeno? Jen pojď, ty křivonosko chrastivá!
Je připraven k zápasu. Návštěvnice, která nikdy nechodí zbůhdarma, vztekle upírá
prázdné oční důlky na opovážlivého rváče.
Život lidí jsi lámal a ničil, trest tě nemine, - pronesla skřehotavě.
Pro velké cíle, kostlivá. Pro vítězství života a jeho krásu jsem se bil. Porážel
jsem intrikány, závistivce, ale také nechápavé, lenochy a hlupáky.
Nenasytné ctižádosti jsi vše obětoval, i lásku své mladé ženy a dcerek...
Rána byla dobře mířena, Krčín se zapotácel náhlou slabostí, sáhl si k srdci,
které kvílí a pláče…a smrtka natahuje svoje pařáty, ale Krčín se nevzdává: Ty
máš nejméně co vyčítat, ničitelko životů. Zhasínáš je lehkomyslně jako spáč
svíce. Táhni, porvu se s osudem i o lásku svých dcer, protože žena mně zemřela.
Zbytečně, Krčíne - čelistmi cvaká smrtka - za své hříchy zemřeš sám,
tvé dcery tě nikdy nepochopí. Tvé přičinění se rozplyne a tvůj rod zajde. Nic po
tobě nezbude, Krčíne!
Zbyde mé dílo, mé vody, lhářko!
Tuponoska se roztřásla jízlivým smíchem a rozpřáhla se podruhé. Než však její
kosa opsala kruh, Krčín popadl ze stolu korbel s vínem a chrstl jej do
kostlivých lící. Nečekala útok, kosa jí vypadla z hnátů. Krčín pln bujnosti, ze
stěny strhl kord a tasil. Již jsou v křížku. Smrtka soptí a Krčín se řehtá.
Povalil ji stůl pod nohy, sedadla se kácejí, plochým mečem tluče protivnici do
prázdných žeber. Křivonoska zaúpěla, protože se znovu rozmáchl a zlomil jí obě
hnáty.
Okno otevřel a ozlomkrk ji vyhazuje, chřestivé články prstů a žeber letí za ní i
s přeraženou kosou. Poražená smrtka kvílí a štvána hrůzou z pronásledování pádí
na hráz. Krčín přes střechy domů, opevnění a hráz svého rybníka jasnozřivě vidí,
jak kulhá a utíká, jak se bázlivě ohlíží. Chybný krok a vody se nad ní zavřely.
Krčín v komnatě pocítil náhlou úlevu a jistotu, že i když nepřátelský svět, nebe
a peklo se proti němu spikne, vody jsou jeho spojencem, vody, které vydají
svědectví…
Spal dlouho, a když se probudil, byl sláb, ale bez horkosti. Cítil, že zdraví se
mu vrací. Radost ho prostoupila. Smrtku utopil ve svých vodách. Jakub Krčín je
nesmrtelný. Jeho duch se po všechny věky bude vznášet nad jihočeskými rybníky.
Poddaní ho proklínají, panští úředníci mu spílají, urození mu závidí, ale jeho
vody po staletí budou vyzvánět a vyznávat slávu Krčínova jména…
 |
 |
Rod Krčínů je doložen od roku 1509, kdy v Čechách vládl Vladislav II.
Krčínská tvrz vznikla pravděpodobně ve 13. století, kdy rod získal zemanský
přídomek z Jelčan. V erbu rodu nacházíme papouška a barevná pštrosí péra.
Později byla do erbu vsazena štika a kapr.
Rodinný statek Krčínů byl v Polepech u Kolína. Tato obec se nachází přibližně
dva kilometry od dnešního Kolína nedaleko Červených Peček a protéká jí potok
Polepka. Její doložená historie se datuje od roku 1343. Název obce vznikl od
tehdejšího zvyku lovit zpěvné ptáčky na lep, což dokládá i znak obce
s papouškem.
V horní části vsi stával kdysi dvorec a mlýn, který se uvádí i jako rodiště
Jakuba Krčína. Podle zápisu v kronice se měl 18. července roku 1535 Jakub
narodit již jako páté dítě. Je známo, že Jakub už jako odrostlý jinoch studoval
na koleji při svatém Bartoloměji v Kolíně. Pak se dává do služeb pana Viléma
Trčky z Lípy a odchází z Kolína do Veliše u Jičína. Už ve svých 24 letech je vak
v Jižních Čechách, kde se v Borovanech stává šafářem augustiniánského kláštera.
Zde spolupracuje s proboštem nevalné pověsti Matějem Kozkou z Rynárce, který je
široko daleko po kraji znám jako velký jedlík a opilec. V roce 1560, po krachu
hospodaření v klášteře, vstupuje Jakub do služeb pana Viléma z Rožmberka.
Za šest let se žení s mnohem starší (o třicet let), leč bohatou vdovou Dorotou
Slepičkovou z Radkovic. S ní vyženil značné jmění a hlavně dům čp. 66 na Latráně
u zámku v dnešním Českém Krumlově. Ten po smrti své ženy zdědil a roku 1587
prodal krumlovské obci. Asi to manželství nebylo až tak špatné, neb trvalo
dvacet jedna let.
 |
 |
Krčín jako svědomitý hospodář vedl v rožmberských službách účty, jež jsou
ještě dnes uloženy v krumlovském archívu. Z nich vyplývá, že zakládal dvory pro
sladovnictví, dvory pro velkochovy, ovčíny, mlýny, ale i otvíral stříbrné doly a
sklářské hutě.
Na Netolicku založil první rybníky jmény Pomoc, Nahradil, Naděje.
Za své služby dostal od pana Viléma dvorec Leptáč v Netolicích, který zvelebil do té míry, že jej pak roku 1580 znovu směnil s panem vladařem za statek s hospodářstvím v Křepenicích a za ves Sedlčany. V Křepenicích nechal postavit vodní tvrz po vzoru Leptáče, který nazval Nový hrádek Krčínov (1584) a od roku 1590 do roku 1897 zde trvale sídlil. Do tvrze se vjíždělo po kamenném mostě, neboť ji obklopoval rybník Návesník.
Po delší době – v roce 1588 se coby vdovec podruhé žení a pro změnu si bere
tentokrát mladou Kateřinu Zelendarovou z Proškovic, která mu porodila šest dcer:
Mariannu, Annu Kateřinu, Ludmilu, Elišku, Johanku a Žofii. Avšak ani věhlasnými
krumlovskými a třeboňskými alchymisty připravený elixír mládí mu nepomohl
k vytouženému synovi...
V roce 1589, po dokončení stavby rybníka Rožmberk odchází ze služeb pánů z Růže
a usazuje se ve svých Sedlčanech, kde jako velice bohatý muž půjčuje peníze
nejen okolním šlechticům, ale i městu Budějovicím. Štěstí v osobním životě však
nemá, a protože se nedočkal syna, tak o dcery se až tak nezajímá a ty se mu
odcizují a přerušují s ním v dospělosti kontakty. Roku 1601 umírá jeho žena
Kateřina, potom i jedna z dcer a on se už jako zlomený starý muž uchyluje na
tvrz Obděnice, kde si v místním kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, jehož byl
patronem, nechal udělat hrobku. Dnes je zde ve stropní klenbě presbytáře ke
spatření jeho erb s nápisem: "Jakub Krczin z Gelczan a z Sedlczan, 1603".
Náhrobní kámen z mramoru s Krčínovým erbem zdobí dlouhý, latinsky psaný epitaf,
jehož úryvky přeloženy zní:
„Léta Páně…zemřel statečný a urozený muž, rytíř Jakub Krčín z jelčan, města
Sedlčan, Nového zámku Krčínského a hradu obděnického pán. Duše jeho raduje se
v nebi, tělo odpočívá ve svatém pokoji ke dni vzkříšení, amen.
......
Příteli, bratru svému nezávidž, odpočívá svoboden, bezpečen, již konečně
věčnosti náležeje….
Aniž k uším jeho dorážejí řeči utrhačné, ale všech dobrých věcí přírody, došel
se svrchovanou radostí i pokojem a užívá jich v plné blaženosti. Protož
oplakávati šťastného bylo by závistí a litovati zhynulého pošetilostí.“
Doposud se nepodařilo nikomu zjistit, kde byl opravdu uložen k poslednímu
odpočinku, neboť datum úmrtí na tomto náhrobním kameni chybí…
Zemřel ve věku 69 let - ani přesné datum jeho úmrtí není známo. Ví se jen, že to
muselo být mezi 19. lednem 1604 - dnem kdy sepsal svoji závět a 9. únorem 1604,
kdy byly po smrti dočasného majitele Sedlčany vráceny panu Petru Vokovi.
Pověst říká, že jeho potomci se tak hašteřili o zděděný majetek, že na nějaký
nápis na náhrobním kameni zapomněli. Avšak při průzkumu hrobky bylo zjištěno, že
je prázdná.
Dcery dokázaly jeho velký majetek utratit poměrně rychle. Jedna z nich –
pravděpodobně paní na Obděnicích - je pohřbena v kostele Nejsvětější trojice v
Dublovicích
 |
 |
Tento obdivuhodný renesanční muž vládl městu Sedlčanům i mnoha dalším obcím jež měl ve svém držení bezmála čtvrt století (1580 – 1604). Někteří jeho podaní však na něj nevzpomínají právě v dobrém. Jedna z pověstí vypráví, jak Sedlčanští přišli o svá rožmberská privilegia v hospodě Na Zavadilce v Kňovicích. Krčín je sezval do této hospody, aby mu privilegium předložili k nahlédnutí. Pilo se prý celé tři dny a tři noci. Krčín všechno vydržel a když Sedlčanští padli zpiti pod stůl, odstřihl od privilegia pečetě, sedl na kůň a odjel na svou tvrz.
Křepenická Krčínova tvrz z roku 1584 je velice cenou renesanční památkou. Krčín ji ve své době chránil ze všech stran rybníky, jejichž pozůstatek se dodnes dochoval na severní straně. Po staletí, kdy byla tvrz využívána jako hospodářský objekt byla v restitucích vrácena majitelům, jež ji před druhou světovou válkou vlastnili. Ti ji v současné době vracejí její původní vzhled, takže si ji můžete při toulkách tímto krajem prohlédnout. Nedávno byla u mostu vedoucímu k tvrzi zasazena pamětní Krčínova lípa.
Stavbou rybníků, soustavami stok a kanálů navázal Jakub Krčín na svého slavného předchůdce rybníkaře Štěpánka Netolického. Voda – nositelka života sloužila a slouží lidem v mnoha podobách. V dobré jako překrásné rybníky, jež na Sedlčansku vznikaly a kultivovaly tím dosud člověku nepřístupnou krajinu, když pralesy a močály vystřídaly rybníky a jejich hráze. Zlá podoba vody nás postihla v srpnu roku 2002, kdy se při povodni ve zdejším kraji vděčně vzpomínalo právě na Jakuba Krčína. Vodní spousty se draly ku Praze, avšak na Krčínově přelivu se spousty vody zadržely díky prozíravému a nadčasovému geniálnímu staviteli vodních děl.
Přičiněním spolu s využitím mocenského postavení Jakuba Krčína vznikly
odvážné rybniční stavby; v roce 1570 zahájil budování Nevděku (dnes Svět), roku
1571 následoval Spolský, 1574 rozšířil Opatovický, 1577 započal stavbu Potěšila
a rozšířil Naději a Skutek, roku 1580 rozšířil Dvořiště a Záblatský, a
následovaly přečetné další rybníky. Jeho životní dílo však ještě stálo před ním.
Až v roce 1584 se pustil do gigantické stavby rybníka Rožmberka jako pocty
Rožmberkům a nakonec i svého památníku.
Současně s tím vyřešil průtok povodněmi ohrožované Lužnice nově budovaným
rybníkem a její vodu bezpečně převedl svou Novou řekou do Nežárky. Stavba
Rožmberka trval šest let a během této doby ještě rozšířil rybníky Vlkovický a
Horusický. Po dokončení Rožmberka opustil Krčín rožmberské služby a zbytek svého
života trávil na sedlčanském panství, kde rovněž nezahálel a vedle dalších
menších rybníků zde postavil i nádherný dvaapadesátihektarový Musík.
S životem a dílem Jakuba Krčína, jen završil zlatý věk rožmberského rybníkářství, se můžeme seznámit nejen v knihách a filmových dokumentech jemu věnovaných, ale především v expozice sedlčanského muzea.
Zpět na Milníky v řece času
VEZA