 |
 |
„Hrad Valdek jest jeden z nejpamátnějších země České,
a jméno jeho, spolu se jménem mohutného rodu,
jasně skví se v dějinách naších.“
František Palacký
V hořovických lesích na skalnatém ostrohu nad Červeným potokem stával kdysi
pevný hrad. Za celou dobu své existence měl neobyčejnou smůlu. Nejdříve jej
nechal ve 14. století ze zloby pobořit Diepold z Riesenburgu a když se jeho již
pouhou zříceninu podařilo koncem 19. století opravit a zachránit před úplnou
zkázou přišel rok 1947 a Valdek se ocitl uvnitř vojenského cvičného prostoru
(tj. vojenského újezda Brdy).
(Vojenský újezd je vymezená část území státu určená k zajišťování obrany státu a
k výcviku ozbrojených sil dle zákona o zajišťování obrany České republiky. Újezd
tvoří správní jednotku.)
A tak se starý Valdek, turisty oblíbený cíl jejich putování, stal na velice dlouhou dobu opuštěným a nepřístupným, zcela ponechám zubu času a nelítostné Matce Přírodě.
|
|
|
"Hrad Valdek stojí na konci vysokého ostrohu tak, že na třech stranách
chráněn stráněmi a na čtvrté (severovýchodní) dobře a uměle opevněn. Stráně ty
jsou spoustou ohromných balvanův v divokém, ale malebném nepořádku".
August Sedláček - Hrady, zámky a tvrze Království českého)
Datum vzniku hradu jménem Valdek v brdském pohoří není nikde historicky
doložen a tak se pouze odhaduje, že jej nechal postavit některý z pánů
významného českého rodu Buziců. První zmínka je z roku 1262, ale již v letech
1148 až 1209 se uvádí jako majitel "hradu" jistý pan Jiřík a v roce 1236
biskup pražský Jan.
Poloha hradu byla vybrána strategicky mezi příbramskými stříbrnými doly a
starobylým arcibiskupským městem Rokycany - a do Prahy to bylo jen 50 kilometrů.
Rodu Buziců patřila zdejší brdská oblast od Jinců, Podluh a Neřešína až po
město
Rožmitál pod Třemšínem již od 10. století. Rod Zajíců byl jednou ze dvou
větví Buziců a jeho členové zastávali významné královské posty. Purkrabí
Pražského hradu Oldřich Zajíc si zdejší kraj oblíbil natolik, že zvolil za své
sídlo hrad Valdek, neboť v roce 1263 se již podepisuje Oldřich Zajíc z Valdeka.
Když v roce 1271 pan Oldřich a byl pochován na Ostrově v kostelíku
Zvěstování Panny Marie, jeho tři synové: Oldřich II. z Valdeka, Zdislav (Zbyslav)
z Třebouně a na Valdeku a probošt Budislav - se podělili o jeho velký majetek.
Hradním pánem na Valdeku se stal nejmladší Zbyslav. Ten měl dva syny: Zbyška ze
Záluží a Viléma, který se stal nejvýznamnější osobností tohoto rodu. Vilém Zajíc
z Valdeka měl od roku 1317 na starosti výchovu kralevice Václava, pozdějšího
Karla IV. Roku 1319 padl v boji proti rakouským knížatům a byl uložen do krypty
kostela na Ostrově. Valdek připadl Oldřichu Zajíci ze Žebráka, pak jeho synu
Oldřichu ze Zbiroha a dále jeho synu Zbyňku ze Žebráka. To však už význam rodu v
království klesá a kolem roku 1340 získává Valdek rod Běškovců z Běškova. Tento
rod byl s pány okolních panství ve stálých rozepřích, až tyto 10. října 1346
vyvrcholily útokem na Valdek lidmi pana Diepolta z Resenburgu (Děpolta z
Rýzmberka). Hrad byl po třech dnech obléhání dobit, vypleněn a pobořen.
Počátkem 15. století je hrad v majetku krále Václava IV. a dočkal se takové
opravy, že za husitských válek je již znova oporou katolických pánů. Roku 1422
zastavil jej král Janu z Lestkova za jeho účast na obraně Karlštejna před
husity. Po jeho smrti tu sídlila vdova Anna z Valdeka, pak v roce 1433 držel
hrad Jeník z Mečkova, po něm roku 1437 Jan z Vrtby a koncem století zde sídlil
pan Tass z Peruce. To, jak často se dočasní hradní páni měnili mělo vliv jak na
jeho strategický význam, tak na jeho chátrání. Roku 1509 nastala jeho pozvolná
zkáza, když Kuňata Pešík z Komárova vyplatil Valdek ze zástavy a od té doby jej
držel v dědičném vlastnictví. V té době byl v hradě vystavěn druhý renesanční
palác, avšak další potomkové o hrad valně nedbali (postavili si raději novou
tvrz v Podluhách) a když jej Václavu Pešíku z Komárova roku 1623 za jeho účast
na českém stavovském povstání proti Habsburkům zabavovali, v zápisu bylo
uvedeno, že se jedná o zámek v lese pustý - Valdek řečený. Valdek a vše
co k němu patřilo bylo připojeno k panství hořovickému. Panství koupil Ignác
Bořita z Martinic a roku 1690 jej vyženil Jan František hrabě z Vrbna. V roce
1852 hořovické panství - včetně Valdeka - kupuje hessenský kurfiřt Friedrich
Wilhelm von Hanau, který zříceninu nechal v romantickém stylu opravit a tím ji
zachránil před úplným zánikem.
Po Friedrichově smrti v roce 1917 hořovická větev rodu zanikla a celé panství
připadlo státu. V období první republiky získává zříceninu Valdeka do své péče
Klub českých turistů, který zde u hradu v roce 1933 nechal postavit
turistickou chatu. V roce 1926 byly centrální Brdy určeny pro vojenský výcvikový
prostor, avšak v té době se ještě Valdek nacházel mimo toto dělostřelecké
cvičiště...
V roce 1922 na hořovické panství uplatnil svůj dědický nárok kurfiřtův pravnuk
kníže Heinrich von Hanau hrabě von Schaumburg (kníže Jindřich hrabě Schaumburg
*1900 až +1971) a jeho rodina pak sídlila na zámku v Hořovicích až do konce II.
světové války. Pak bylo panství (včetně Valdeka) na základě Benešových dekretů
zkonfiskováno a připadlo státu.
 |
 |
Mostem přes hluboký příkop vylámaný ve skále a branou se vstupovalo do prvního hradního nádvoří s hospodářskými budovami. Do vnitřního hradu na druhém nádvoří vedla malá branka. Kromě severního paláce zde stála mohutná věž (dosud 18 metrů vysoká) o průměru 10 metrů, se zdmi silnými 3,6 metru. Úzkým průchodem se vstupovalo do vnitřního nádvoří ohraničeného hlavním čtyřpodlažním palácem s dřevěnými pavlačemi.
Pověsti o Valdeku
Jedna z pověstí je přímo drastická. Týká se přízraku Černé paní, jíž
může vysvobodit ze zakletí jen kněz s ryšavou hlavou z kláštera Svaté Dobrotivé.
Dosud se tak nestalo a nebohá bývá vidět na hradbách, jak o půlnoci tak i v
pravé poledne. Koho potká, toho trhá na kusy.
Důvodem jejího bloudění po Valdeku může být pověst o hradní paní, kterou měli
mniši z kláštera zavraždit kvůli pokladu ukrývaném na hradě. Měl to být kromě
jiného zlatý stůl se dvanácti zlatými židlemi.
Ale také se traduje, že poklad hlídá zakletá plačící panna na rukách nesoucí
dětskou rakvičku. Ta se však zjevuje jen ojediněle, při jistých příležitostech a
ne všem...
Další verze pověsti říká, že na hradbách se zjevovala Bílá paní. Bývalo ji vidět o půlnoci a v pravé poledne a kdo jí prý přišel do cesty, na toho se vrhla. Hlídá prý zde ukrytý zlatý poklad. Podle jiných verzí se však tato příhoda vztahuje ke studánce paní Lídy, která se nachází nedaleko Svaté Dobrotivé.
 |
 |
Svatá Dobrotivá
Pověst říká, že statečný a zbožný pan Oldřich Zajíc uctíval v hradní kapli
zázračnou sošku Panny Marie. jednoho rána se časně probudil a spatřil jak u jeho
lože stojí dva neznámí jinoši. Vyvedli ho na nádvoří a přenesli vzduchem na
křídlech větru na vzdálený lesní palouk, kde uviděl překrásnou Pannu Marii v
záři aury, jež jej požádala, aby na tomto místě zvaném Ostrov nechal
postavit klášter, ku větší slávě Boží.
Skutečnost je ovšem jiná. Základy augustiniánského kláštera na Ostrově,
prvního tohoto řádu v Čechách, položil Oldřich Zajíc někdy kolem roku 1262 jako
poděkování za vítězství Přemysla Otakara II. nad maďarským králem Bélou IV. v
bitvě u rakouského Kressenbrunnu, jíž se v roce 1260 účastnil. Nejdříve byl
vystavěn malý kostelík Zvěstování Panny Marie (jeho pozůstatky jsou v
místech dnešní sakristie, věže a kaple sv. Augustina a sv. Mikuláše
Tolentinského).
V roce 1327 byly do klášterního kostela přeneseny ostatky Svaté Dobrotivé
(světice Benigny, umučené v roce 449), po níž byl klášter přejmenován na
Svatá Dobrotivá. Až do husitských válek toto svaté místo vzkvétalo a bylo
hojně navštěvováno věřícími a poutníky.
Pak byl klášter třikrát vypleněn - roku 1421 při rabování Žižkovým vojskem bylo
zabito 21 mnichů. O rok později klášter přepadli Pražané a v roce 1425 jej zcela
zničili Žižkovi Sirotci.
V roce 1469 započal převor Mořic se základními opravami a postupně klášter
obnovil, ale v roce 1552 jej museli mniši augustiniáni nuceně opustit. V roce
1614 zde byla postavena vysoká pec "Klášterská", neboť již od dob založení
kláštera se zde v okolí dolovala železná ruda.
Za stavovského povstání roku 1620 do kláštera vtrhly maďarští vojáci a opět jej
celý do základů vypálili. Až roku 1676 je klášter vrácen augustiniánům a ti zde
nmechali provést zásadní barokní přestavbu původně gotické stavby. Hlavní kostel
byl přestavěn na svou nynější podobu - původní byl mnohem vyšší a jeho prostor
členilo osm sloupů do tří lodí.
Štěstí se na klášter usmálo za vlády Josefa II., kdy kupodivu jako jeden z mála
nebyl tento klášter zrušen. Místní lidé se zde živili převážně zemědělstvím, ale
také pracovali ve blízkých dolech a u tavících pecí. Na samotném území Ostrova
se kromě kláštera nacházel kostel, škola a pošta.
Černé období pro klášter začíná po komunistickém převratu v únoru 1948 a vrcholí
v dubnu 1950, kdy všechny zdejší mnichy tehdejší režim umístil do pracovních
táborů a klášter zůstal opuštěn.
V současné době je Svatá Dobrotivá součástí obce Zaječova. Od roku 1990 se
mniši-augustiniáni snaží o obnovení duchovního poslání kláštera.
Dominantou dnešního hlavního oltáře kostela je obraz "Prosba Panny Marie k
Oldřichovi z Valdeka" z roku 1745, jež je prý umístěn nad místem zjevení. V
kostele lze vidět vzácnou gotickou sošku sv. Dobrotivé (kolem roku 1327) a
pozdně gotickou sošku Madony. K presbytáři přiléhá původně gotická (1327) kaple
sv. Dobrotivé, jež byla barokně přestavěna architektem Santinim.
 |
 |
K místu se vztahuje ještě jiná pověst. Dlouho předtím, v dobách pohanských, žila u lesní studánky na Ostrově dobrá žena, které se říkalo "paní Lída". Pomáhala nemocným a léčila je vodou z pramene. Jednou v ta místa přišli křesťanští kněží a zakleli paní Lídu do studánky. Ta od té doby každý večer vystupuje ze studánky, vznáší se nad údolím a děsí chodce na cestách vedoucích lesem.
Jinou verzi pověsti lze vyčíst v Pověstech českých hradů a zámků (Josef
Pavel, 16947):
Jednoho dne si panna Lída vyšla k potůčku, aby si tam vyprala své bílé závojnaté
šaty. Když byla hotova, pověsila je na strom a zatím co je sušil větřík, uložila
se do stínu olší k odpočinku. Ze stráně nad potokem zahlédl ji ovčák z Valdeka,
který tam pásl ovce. Sestoupil ze stráně do údolí a skrývaje se za křoviska
dostal se nepozorovaně k potoku. Stáhl ze stromu bělostný háv panny Lídy a
nemeškaje, uháněl se svou kořistí k domovu.
Zaplakala panna Lída pro svůj krásný šat. Domyslela se, kdože jí ho asi odcizil.
Když ovčák příštího dne opět stádo přihnal na stráně, ztratily se mu dvě
nejlepší ovce ze stáda. Hledal je v křovinách, rozběhl se po širém okolí a když
je nenašel, počal plakati a naříkati: Ovečky moje vraťte se! Nenajdu-li vás,
zmrskají mne do krve nebo sevrou v kládu... Ach moje ovečky, kde jste, kde jste?
Tu se před ním zjevila panna Lída. Sepjal ruce, padl před ní na kolena a prosil
o odpuštění. Panna mu však odpověděla: Dobře, vrátím ti tvé ovečky, ne však
dřív, dokud mi nepřineseš nazpět moje šaty! Ovčák se zaradoval a pospíšil
domů pro řasnatý šat. Jakmile jej vrátil panně Lídě, vyběhly proti němu z křoví
ztracené ovce a vmísily se do stáda...
 |
 |
Romantická zřícenina Valdeka, hustý les, skalnatá rokle a Červený potok se v období romantizmu staly cílem výletů (kromě Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena) především Karla Hynka Máchy. Později kouzlu zdejšího kraje propadli i skauti a trampové, kteří zde založili několik svých osad.
Od roku 2007 můžeme navštívit krále brdských lesů (o víkendech a státních svátcích) legálně.
Zpět na Milníky v řece času
VEZA