Skvost cechu mlynářského

Evropou obchází strašidlo- strašidlo komunismu - tak začíná Komunistický manifest, který vydali Marx a Engels v roce 1848. Tento citát může být vhodným mottem našeho povídání. Proč - to se dočtete později. Začneme hezky po pořádku.

Nedaleko od Strakonic, něco málo přes 15 km směrem jihozápadním, najdete v krásné krajině šumavského Podlesí obec Hoslovice. Budete-li mít tímto směrem cestu a trochu volného času, doporučuji zde zaparkovat auto (parkoviště k tomuto účelu určené najdete hned na kraji obce) a vydat se vyznačenou cestou dolů, směrem k potoku. Po necelých dvou kilometrech dorazíte ke skvostu, o kterém tohle moje povídání bude - k areálu hoslovického vodního mlýna.

Tento mlýn je naprostý unikát v celosvětovém měřítku. První zmínka o obci Hoslovice byla zaznamenána v roce 1352. První písemně doloženou zprávu o mlýnu lze najít v Berní rule z roku 1654. V ní je uvedeno, že zde byl ... mlýn o jednom kole a 16 strychů pole ...  a osedlým byl Tomáš Mlynář.

Pozn.: Strych je stará plošná míra, jeden strych = 2850 m².

Tuto dataci potvrzuje dendrochronologický průzkum. Stromy, použité v konstrukci stropu sýpky, byly pokáceny v letech 1568 až 1569. Je tedy nepochybné, že mlýn stával v tomto místě již před více než čtyřmi sty lety. Od té doby tu mlýn stojí dodnes. Zmínky o něm se objevují i později, v Tereziánském katastru z roku 1748 a v záznamech o sčítání lidu z roku 1905.

Mlýn byl stále v provozu. Jeho poslední vlastníci, bratři Harantovi, ještě koncem 70. let minulého století vytvořili a osadili osadili novou hřídel mlýnského kola a s mletím končili těsně před koncem století, asi před dvaceti lety. Mlýn byl před několika lety restaurován a je nyní v podstatě kompletní a funkční. A v tom spočívá jeho unikátnost. V celé Evropě prý není znám takový stále provozuschopný vodní mlýn, který by stál na původním místě a nebyl převezen a restaurován v nějakém skanzenu. V současnosti je vlastníkem mlýna Jihočeský kraj a správcem je Muzeum středního Pootaví, které areál po rekonstrukci otevřelo veřejnosti.

Areál  mlýna tvoří trojice budov - původní mlýnice s obytnou částí, chlévy s kolnou a stodola. Součástí mlýna je samozřejmě i zdroj pohonné síly -  rybníček s náhonem a okolní pozemky - sad a nějaké louky.

Obytný dům s mlýnicí je rozložité patrové stavení o půdorysu 12 x 16 metrů. Je částečně roubené a částečně zděné z kamene. Střecha valbového typu je kryta došky. Na první pohled si toho člověk nevšimne, ale je tu jedna taková zajímavost. V roce, kdy se mlýn restauroval, se u nás neurodilo žito, jehož sláma by vyhovovala pro výrobu došků. Památkáři proto povolili výjimku - došky jsou zde z rákosu. A jsou prý snad lepší než ty ze slámy - vodu nepropustí ani v největším lijáku.

Vejděme tedy do obytné budovy. Ze vstupní síně je přístup do čtyř prostor. Technicky založené návštěvníky určitě nejprve upoutá mlýnice umístěná vlevo a vybavená provozuschopný a kompletním vybavením. Velká obytná světnice je vpravo a dochovalo se v ní původní vybavení z 20. let minulého století. Na první pohled vás upoutá impozantní pec. Pec s otopným systémem a sporákem je funkčně propojena s černou kuchyní mezi mlýnicí a obytnou světnicí. Dále je zde  "lednice" - skladový prostor s povalovým stropem a podlahou z udusané hlíny. Schodiště vede do další obytné místnosti v patře mlýna. Zde je k vidění vše, co kdysi potřebovala k práci jeho poslední obyvatelka, sestra mlynářů, která byla švadlenou - najdete tu vše od kolovratu až po "moderní" šicí stroj značky Singer.

Když se podíváte na obrázky, tak vás jistě napadne, proč nikde není vidět obvyklé vodní kolo. To je totiž skryto - mlýnské kolo na svrchní vodu najdete v tom přístavku vlevo od vchodu. Rybník s vodou pro pohon kola je hned nad stavením - to vlastně stojí přímo pod jeho hrází.  Voda, která vykonala svou práci, je vedena umělým korytem (na obrázku vlevo dole) zpět do potoka. Práce ve mlýně byla nejen těžká, ale i nebezpečná. V zimě totiž voda na kolo namrzala a bylo nutné stále z něj sekerou led odsekávat. Stačilo uklouznout a člověk mohl snadno utrpět smrtelný úraz.

Dvojice oken vpravo od vchodu vede do obytné místnosti. Pavlač nad nimi přiléhá k dílně, navazující na horní část mlýnice.

Rybník je napájen vodou z blízkého potoka ta je přiváděna náhonem dlouhým zhruba 150m. Potřebného vzdutí hladiny potoka je dosaženo malým jezem.

Bylo-li potřeba mlýn spustit, otevřelo se stavidlo a voda roztočila kolo ...

Významné a unikátní je, že je zde k vidění kompletní jednoduché české složení s jedním mlýnským kamenem, násypkou a ostatními potřebnými součástmi.Mlýnské složení tvoří vodorovná hřídel, na níž je vně objektu připevněno hnací vodní kolo a na druhé straně, uvnitř v prostoru mlýnice, tak zvané kolo paleční. Říká se mu tak pro jeho boční dřevěné ozuby, kterým se říká palce. Do paleční kola zapadá pastorek, převádějící a zrychlující pomalý otáčivý pohyb mlýnského kola na svislou hřídel, která otáčí mlýnským kamenem běhounem a uvádí do pohybu další potřebné příslušenství mlecího zařízení. Všimněte si, že vše je ze dřeva, včetně uložení, hřídelí i ozubení palečního kola.

Složení je uloženo v konstrukci, jíž se říká hranice. Je to masivní rámová konstrukce tvořená dřevěnými (někdy i kamennými) svislými sloupy a vodorovnými překlady. Protože jde o na zhotovení a sestavení velice náročnou konstrukci, používaly se části již existujících hranic i při pozdějších rekonstrukcích zařízení mlýnů. Z toho důvodu se lze v mlýnicích setkat ještě s původními částmi hranic, pocházejícímu třeba i ze 16. století.

Mlýnice je rozdělena do dvou úrovní. Na ochozu mletí začíná vsypáním obilných zrn do násypného koše. Zrna se pak melou mezi mlýnskými kameny a semleté obilí  se následně prosívá v moučnici. Z moučnice se pak mouka přes tzv. žejbro sype do moučné truhly.

Násypka je umístěna na ochozu mlýnice. Do ní se vysypal pytel se zrním, které bylo třeba semlít. A kolik byste řekli, že mlýn byl schopen vyrobit mouky za den? Inu, říká se že kolem tří a půl metrického centu. Zdá se to málo ... dnešními měřítky. Ale té práce s tím, to si asi nedovedeme už ani představit. Zrní se mlelo několikrát za sebou, pětkrát i osmkrát ... Však si lidé také tehdy dokázali obilí a mouky vážit jinak, než dnes. A kdyby jim někdo řekl, že se bude jednou obilím dokonce i topit, tak by se asi pokřižovali a před tím člověkem si odplivli ...

Pod násypkou je v dřevěném krytu dvojice kamenných mlýnských kol. Hřídelí od palečního kola je poháněn horní  - pohyblivý mlýnský kámen, tzv. běhoun. Spodní kámen se netočí - je pevný (stoják). Zajímavé je, jak se již v době, kdy mlýn ještě pracoval naplno, dbalo na bezpečnost práce. Mlecí kameny se provozem pomalu opotřebovávají. Jejich síla se zmenšuje a může dojít k roztržení kamene a zranění lidí v okolí. Proto chodívali krajem inspektoři a tloušťku kamenů měřili . Pokud naměřili méně než 18-20 cm, mohl mlynář počítat s velkou pokutou.

Použití kamenů je celkem zajímavé -  citujme si odstavec z odborné literatury

Praxe bývala taková, že se nový kámen osadil jako běhoun. Když se asi za dva roky omlel na výšku pouhých 25 cm, nadsádroval se či nadbetonoval na 30 cm a mlelo se s ním dál, dokud z něj neubylo ještě 5 cm. Protože se běhoun tenčí než 20 cm nesměl podle předpisů používat, použil se jako spodek a na místo běhounu se dal kámen nový. Ve funkci spodku sloužil starý kámen tak dlouho, až se opotřebil na pouhých 14 centimetrů. Pak se již musel vyřadit. Ne však vždy. Mohl posloužit jako základ pro jahelku nebo se z něj otesal malý kámen pro hospodářský šrotovník.

Ptáte se, co je to za dřevěná kladivo na obrázku dole vlevo? Člověk by si mohl myslet, že se tu třeba dala naklepávat kosa, ale není tomu tak - je to dřevěná kladivová stoupa sloužící na výrobu krup. Stoupu pohání stejná hřídel, jako mlýnské složení.

S mlýny byly spojeny dnes již téměř neznámé profese. Tak třeba sekerník byl tesař, který dokázal vyrobit mlýnské kolo i další zařízení potřebná k chodu mlýna. Součástí expozice v Hoslovicích jsou i různé dochované dobové nástroje, které příslušely k výkonu mlynářské profese.

Teď, když jsme si prohlédli mlýnici a seznámili se se strojním zařízením mlýna, bychom se mohli zamyslet nad osudy lidí, kteří tu žili a obilí mleli ...

Jejich osudy byly pohnuté - a pomalu se blížíme k vysvětlení toho motta na začátku povídání. Já se sice podepisuji přezdívkou Vlk Samotář, ale co je to proti zdejším posledním majitelům a obyvatelům mlýna. Ti se po zkušenostech se socialistickým státem a jeho brutálním mocenským aparátem od padesátých let zcela izolovali od společnosti. Tím pro ně skončil i jakýkoliv technický pokrok. Proto se zařízení mlýna dochovalo tak neporušené a bez jakýchkoliv zásahů a úprav. Jediným pohonným prvkem čehokoliv, nepočítáme-li mlýnské kolo, byl dodnes dochovaný žentour za stodolou. Ještě před několika lety byste v areálu mlýna nenašli ani elektrickou přípojku. Není tu tekoucí voda, chybí sociální zařízení. Prostě se tu dochoval venkovský způsob života v doslov krystalické podobě počátku minulého století.

Co to bylo za lidi, co zde žili - a proč dobrovolně zvolili osamělý způsob života? Nejlépe to napoví citace se stránek Penzionu a ranče U starýho kance přímo z Hoslovic (kráceno):

V lednu 2005 umřel ve svém mlýně v Hoslovicích na Strakonicku sedmaosmdesátiletý Karel Harant. Na stejné posteli z konce devatenáctého století, na níž před lety dodýchal jeho starší bratr František. Skončila impozantní sága mlynářů Harantových, kteří od padesátých let dokázali žít a hospodařit v izolaci od komunistického státu i polistopadové svobodné republiky.

Pražský fotograf Jaroslav Guth koupil chalupu vedle hoslovického mlýna před pětadvaceti lety. Jeho sousedé Karel a František Harantovi ho od počátku fascinovali. "Vyvzdorovali si na totalitní moci, aby je nechala žít jako robinzony na ostrově uprostřed rudého moře," říká. "Státu neodvedli jedinou korunu na daních. Neměli občanku, neměli peníze, nikdy nechodili nakupovat do obchodu. Jen petrolej na svícení a sůl dostávali od příbuzných. To jediné si nedokázali vyrobit."

Žít samotářsky, vyvarovat se jakéhokoliv styku s úřady, nedbat nařízení a zákonů. Tuhle pasívní rezistenci se bratři Harantové naučili od otce za protektorátu. Mlynářská rodina s devíti dětmi nikdy neplnila povinné válečné dodávky státu. V době přídělového systému odmítli přijmout potravinové lístky i šatenky. Již tehdy říkali: Od nikoho nic nechceme a také nikomu nic nedáme.

Tenkrát to ale ještě nemysleli tak doslova. Po celou válku jezdili do hoslovického mlýna rolníci ze Strakonicka i Vimperska. Harantové jim načerno mleli skrovné zbytky obilí, jež se sedlákům podařilo zatajit před protektorátními úřady.

Starý mlynář i mlynářka zemřeli krátce před komunistickým pučem. Hospodářství, které třicetiletý Karel a o patnáct let starší František převzali, bylo s mlýnem a šestnácti hektary polí nejbohatší v jinak chudičké vesnici.

Čím větší chudoba, tím větší závist a chuť zmocnit se cizího. Komunističtí vyvlastňovatelé obcházeli kolem Harantova mlýna hned pár dní po převratu.

Mlynáři se k nim chovali, jako by byli vzduch. Nepustili je ani na dvůr.  ...

... V roce 1952 byli bratři Harantové v Hoslovicích ze sedláků jediní, kdo nevstoupil do JZD. Jejich pozemky se ocitly uprostřed družstevních lánů. Když jednou kydali hnůj na pole, přijeli členové SNB. Obklopili je a vyzvali, aby opustili pozemek, na němž již mají družstevníci zaseto. Karel i František mlčeli a rozhazovali hnůj. Když kus páchnoucí mrvy dopadl na vyleštěnou holínku esenbáka, oba mlynáře zatkli s tím, že zaútočili na veřejného činitele.

Co s bratry, stojícími "mimo lidovou demokracii"? Okresní akční výbor ve Vimperku je poslal na převýchovu k pétépákům do Komárna. ... Když je v roce 1954 propustili od černých baronů, Harantové odmítli náhradní půdu za pozemky, jež jim JZD zatím vyvlastnilo. Dál pásli krávy a sušili seno na zděděných polích, ignorovali výzvy úřadů, nepřejímali poštovní zásilky, nechodili k volbám. To si bolševická moc nemohla nechat líbit.

Na jaře 1955 odvezli Karla a Františka do vazby. Prokurátor je obvinil hned z několika majetkových a hospodářských zločinů. Oba odmítli vypovídat a cokoliv podepsat. "Zákony uznávám jedině tenkrát, když je to pravda, nikomu jsem nic neudělal a chci mít od všeho pokoj," prohlásil podle dochovaných protokolů Karel.

Rozzuřený prokurátor přikázal prozkoumat jejich duševní stav.  ... soud v červenci 1955 zbavil Karla a Františka svéprávnosti pro duševní poruchu. Ve zdůvodnění rozsudku předsedající uvedl: "Odmítají kladný postoj ke společnosti, třebaže jim vzniká škoda na majetku, na svobodě nebo jakékoliv jiné utrpení. Oba v důsledku toho tak nápadného postoje, při dnešním společenském zřízení a nazírání, nemohou plnit své záležitosti."  ...

....Harantové se  stáhli se do mlýna, osévali kamenitý záhumenek, o který JZD nikdy nemělo zájem. Důsledně prohlubovali svou izolaci od režimu. Zakázali obci, aby do jejich mlýna zavedla elektřinu a vodu. JZD jim podle zákona uložilo na knížku nějaké peníze za vyvlastněný dobytek. Bratři se jich nikdy nedotkli.

K obživě jim stačil mlýn, nevelké pole, pět kusů krav, koza a pár slepic. "Bylo to naturální hospodářství se vším všudy, žili jako chudá vesnická rodina třicátých let," popisuje fotograf Guth. "Když sklidili obilí, vymlátili ho cepem. Namleli mouku, z níž pak upekli chléb nebo buchty, občas uvařili slepici nebo kuře, pořád chroustali jablka."

Po zkušenostech s vyšetřením na psychiatrické klinice Harantové nevěřili ani doktorům. Nikdy nevyhledali lékařskou pomoc.

František Harant zemřel roku 1982, Karel ho přežil o dvaadvacet let ... O rok později koupil mlýn od dědiců Jihočeský kraj. Ten zajistil jeho celkovou opravu, takže roku 2008 mohli přijít mlýn shlédnout první návštěvníci. 

Ještě doplním takové jedno zvěrstvo odposlechnuté z výkladu přímo ve mlýně. V padesátých letech si komunisté vymysleli jeden trik na ty, kdo dosud hospodařili soukromě. Nechali sedláka v klidu zasít a vypěstovat úrodu. Před sklizní jej zatkli, obvinili z něčeho, za co ho na pár týdnů posadili do chládku - a když se vrátil, našel úrodu již "sklizenou" ... opravdu nechutné, že?

Tak toto jsou dolní obytná místnost mlýna s pecí a horní místnost, kde žila nějaký čas sestra bratrů Harantových Anna, která se živila se jako švadlena.

Nad mlýnicí je tak zvaná šalanda - obecně jde o rozsáhlejší a skromně vybavenou místnost pro ubytování čeledi ve mlýnech nebo v pivovarech. V přeneseném smyslu je to velká, neútulná místnost. V podkrovní dílně byli bratři Harantové schopni vyrobit ze dřeva vše, co potřebovali. Jak se říkalo, jediné co si opatřovali "z venku" byla sůl a petrolej. Pamětníci vyprávějí i o tom, že v "lednici" bývala vždy k dispozici basa piva. I když si člověk říká, že některé věci ze železa, jako různé nástroje, třeba pilové listy, si těžko vyrobit mohli - ale na druhou stranu, při šetrném zacházení jim mohly vydržet ty věci, které ve mlýně již byly z dřívějška, klidně i celé ty desítky let.

Bratři byli podle výkladu jediní v kraji, kdo byli schopni vyrobit nové kolo k žebřiňáku a nahradit jím polámané během jediného dne. Veškeré hospodářské náčiní bylo vyrobeno a udržováno jejich rukama.

Za mlýnem na svahu stojí stodola o půdorysných rozměrech 17 x 6 metrů. Sedlová střecha má bedněné štíty a je opět krytá došky. Obvodové konstrukce jsou částečně kamenné a částečně roubené. Za stodolou se dochoval další unikát - provozuschopný žentour i s upraveným pozemkem pro zvířata. Ve stodole jsou k vidění různé stroje a náčiní, které už dneska někteří nedovedou pojmenovat. Kde by také současný manažer třeba přišel do styku s klasickou mlátičkou? A poznal by za stodolou stojící žentour?

Dokáže si ještě dnes někdo představit, že by si musel vymlátit obilí pomocí cepu? Asi by si pak jinak vážil chleba a pečiva, které dnes klidně hází do popelnice.

Dvůr areálu mlýna uzavírá obdélná zděná kamenná budova chlévů se sedlovou střechou, opět krytou došky. Prostor chléva je sklenut třemi poli pruské placky do pasů. Na chlév navazuje kolna pro vozy a zemědělské stroje a nářadí. Celek opět dokresluje několik velmi zachovalých exponátů - žebřiňák, trakaře i různé zemědělské nářadí. Podstřeší bylo využíváno jako seník. Ke střední části dvorního průčelí chlévů je přistavěno několik roubených prasečích chlívků.

Aby se tu nenudily čekající děti, je prostranství doplněno několika hrami, figurkami vodníků a můžete si dokonce zkusit podojit maketu kozy. Z gumových struků opravdu teče - sice jen voda, ale i to děti jistě zujme. Jen jedinou a nepatrnou připomínku bych měl - koza má dva cecíky a ne čtyři ... Ale to je jen úsměvné zakončení celého povídání, které popisuje časy, kdy lidem rozhodně do smíchu nebylo.

Ve mlýně lze shlédnout ukázky tradičních řemesel - mimo jiné i mlácení obilí cepy nebo v mlátičce, práci žentouru, pečení chleba v původní peci a mnoho dalšího. Snad se podaří uvést do chodu i mlecí zařízení ...

Velice pěkné povídání o mlýnu a bratrech Harantových najdete v článku Historie mezi mlýnskými koly.

Vlk Samotář (JL)

Zpět na Milníky v řece času