 |
Já jsem z Kutné Hory,
koudelníkův syn.
Já mám v Praze tři domy,
až je koupím budou mí.
Já jsem z Kutné Hory,
koudelníkův syn.
Není řemeslníka,
nad koudelníka.
Má-li dosti koudele,
na měkko si ustele.
Není řemeslníka,
nad koudelníka.
Jestli má pan Mikuláš Dačický z Heslova (Nicolaus Dacziczky a Heslowa) něco společného s kutnohorským koudelníkem ze známé lidové písně nevím. Jisto je však to, že jeho předkové v Kutné Hoře vlastnili dílnu na zpracování sukna. Ale vezměme to od začátku.
Zmínky o rodu Dačických z Heslowa se v dějinách Kutné Hory poprvé objevují na přelomu 15. a 16. století, kdy tu žila rodina zvaná Dacziczky, snad původem z Dačic.
(Jihočeské město Dačice leží 36 kilometrů od Jindřichova Hradce.)
Prvním doloženým předkem byl kráječ sukna Ondřej Krziwolaczek zvaný Dacziczky (1510 - 1571).
Ten se roku 1532 ženil s obstárlou vdovou Annou Krziwolaczkovou, od níž přijal své příjmení Krziwolaczek.
Po její smrti se oženil podruhé (1538) a to s Dorotou, dcerou bohatého Mikuláše z Práchňan, který byl významný kutnohorský měšťan a jeho soused. Těmito sňatky získal Ondřej nejen poměrně velké jmění a rozsáhlý majetek a i vážnost mezi významnými měšťany. Z tohoto důvodu a protože se přiženil do vznešeného patricijského příbuzenstva zanechal svojí živnosti kráječe sukna a stal se podnikatelem, lépe řečeno investoval do dolování stříbra. Aktivně působil ve veřejné životě a tak i přesto, že se hlásil k luteránskému vyznání, stal se v Kutné Hoře rychtářem a později horním hofmistrem.
Dlouhodobě vedl četné spory s kutnohorskými měšťany a na čas byl dokonce i uvězněn.
Jakožto významný a zámožný měšťan si požádal o udělení erbu. Erbovní list byl vyhotoven již v roce 1564, ale Ondřej ho získal až v roce 1571 spolu s predikátem „z Heslowa“.
Krátce na to zemřel. Stalo se to se tak 29. srpna 1571 na rodinné tvrzi zvané Lorec u Kutné Hory.
S druhou manželkou Dorotou z Práchňan měl patnáct dětí, z nichž přežili pouze dvě dcery a tři synové: Jan Tobiáš, Václav a Mikuláš. Z těchto tří synů se do dějin zapsal především Mikuláš Dacziczky z Heslowa, jež se narodil v Kutné Hoře 23. prosince roku 1555.
|
Přestože byl Mikuláš vyznáním luterán, dal jej otec studovat do kladrubského katolického kláštera, pod ochranu a dohled opata Wrona. Klášterní výchova a vzdělanost jíž tu nabyl mu ovšem nebránila v jeho pozdějších četných výstřednostech a skandálech.
Po smrti otce (1571) se coby patnáctiletý mladík vrátil do Kutné Hory a protože nic neuměl a nic jej nenutilo k nějaké činnosti, žil z velkého dědictví, které mu otec zanechal – dnes bychom řekli, že se flákal a zabíjel čas...
Jeho život se skládal z nespočetných pitek v kutnohorských krčmách, výtržnostmi a rvačkami v ulicích města a okolí. Přestože si za to často poseděl v šatlavách, nic jej neodradilo od tohoto způsobu života.
Od roku 1577 žil Mikuláš Dačický trvale v Kutné Hoře už jako jediný mužský potomek svých rodičů.
V roce 1582 mu bylo 27 let, když se v krčně U Svobodů v opilosti pohádal s Felixem Novohradským z Kolovrat, kterého probodl. Za zabití byl na několik let uvězněn a donekonečna se pak táhl jeho spor s pozůstalými. Ten byl konečně urovnán smírem a Dačický musel zaplatit pokutu 125 kop grošů.
Po propuštění z vězení se zúčastnil vojenského tažení proti Turkům a po svém návratu do Kutné Hory se opět vrátil ke svému divokému způsobu života.
V roce 1590 se žení s Alžbětou Mládkovou - a k podivu všech zcela mění svůj dosavadní způsob života; věnuje se důlnímu podnikání, zajímá se o dění v Čechách i za hranicemi, probírá memoárové zápisy svých předků z rodu Práchňanských vedené od počátku 15. století.
Po dvaceti letech manželství jeho žena v roce 1610 umírá bezdětná. Dačický zůstává sám, stíhán četnými nemocemi a zchudlý, neboť dobývání stříbra v Kutné Hoře je v úpadku. Žije samotářsky a začíná sepisovat sbírku rýmovaných básniček „Prostopravda“.
Také se věnuje doplňování kutnohorské kroniky, kterou začal sepisovat již jeho pradědeček Bartoš z Práchňan, pak v sepisování pokračovali Mikuláš z Práchňan a Ondřej Dačický. Mikuláš jejich zápisy urovnal a doplnil událostmi až do doby pobělohorské. Obě Dačického díla se zachovala v rukopise.
 |
 |
Mikuláš věkem zachvácen jsa po krátké nemoci skonal 25. září 1626, ve stáří skoro 71 let. Pochován byl v kutnohorském chrámu sv. Barbory.
Divoká životní pouť Mikuláše Dačického z Heslova se stala inspirací pro mnohé pozdější umělce. Dodnes je připomínán ve hrách Ladislava Stroupežnického „Paní mincmistrová“ a „Zvíkovský rarášek“, je hlavní postavou filmu Otakara Vávry „Cech panen kutnohorských“.
Rod pokračoval Mikulášovým bratrem Janem Tobiášem (1534 - 1582). On a jeho syn Matyáš (1570 - 1658) pokračovali v Kutné Hoře v řemesle krájení sukna. Další generaci představoval Václav (1618 - 1684), který se stal kutnohorským purkmistrem. Jeho syn Bernard Ignác (1666 - 1742) byl kutnohorským konšelem a císařským rychtářem. Jeho syn Bernard Jan (1709 - 1787), císařský důstojník, byl v roce 1773 povýšen do rytířského stavu se jménem a predikátem Dacziczky z Hesslowa a byl mu udělen český inkolát. V další generaci představované Josefem (1748 - 1815) byl rod povýšen v roce 1814 do stavu svobodných pánů. Baron Josef byl českým guberniálním radou a krajským hejtmanem v Plzni. Jeho syn Jan Nepomuk (1795 - 1880) byl krajským hejtmanem v Nymburku a zároveň se věnoval malířství.
V majetku rodu byl od počátku 20. století statek a zámek Kluky u Čáslavi, kde sídlil baron Richard (1864 až 1934). Jeho synové Hugo (*1911) a Mikuláš (*1909 - po 1970) podepsali v roce1939 za sebe a bratra Bedřicha *1913) prohlášení české a moravské šlechty.
 |
Rod žije i po druhé světové válce v Čechách. Ale rodný dům Mikuláše Dačického v Kutné Hoře vypadá jako by zde válka skončila teprve včera.
 |
Smutný je pohled na kdysi tak výstavný měšťanský dům...
 |
Jen silou vůle se na fasádě drží rodový erb, jemuž ale už jeden chochol odpadl a ze zdi čouhá jen drát a druhý se klátí ve větru sem a tam....
 |
Již mnoho let rok co rok prochází kolem chátrajícího objektu stovky návštavníků Kutné Hory, kteří jdou do vyhlášeného Dačického restaurantu. Jeho vstup je z nevábné uličky, která obchází zdevastovaný rohový dům Dačických.
 |
Tisková zpráva vydaná dne 26. července 2010: Dačického rodný dům v Kutné Hoře by se měl proměnit v muzeum.
Kronikáře a básníka Mikuláše Dačického z Heslova by mělo připomínat nové muzeum nebo památník v Kutné Hoře. V Dačického rodném domě ho chtějí vybudovat jeho potomci. Ke spolupráci přizvali i město.
"Kromě názvu náměstí či pivnice není v Kutné Hoře žádná socha, památník nebo muzeum našeho předka. Proto jsme my, vlastně jeho 'rodina', založili nadační fond a rádi bychom více připomínali tuto známou historickou postavu nejen občanům, ale i návštěvníkům Kutné Hory," sdělila ČTK paní Kateřina Daczická.
Rodný dům je podle ní jedinou památkou v Kutné Hoře, která Dačického připomíná. Podle historických záznamů v něm budoucí kronikář a spisovatel žil čtyři roky po svém narození. Na domě je stále k vidění i rodový erb. Objekt je ale v dezolátním stavu. Jeho vlastníkem je město, které pro něj už několik let hledá další možnosti využití.
Starosta ČTK řekl, že v domě chtěla vybudovat odloučené restaurátorské pracoviště pardubická univerzita. Později město dalo přednost jednání se Středočeským krajem, který chtěl objekt využít pro krajskou vysokou školu. Realizace tohoto záměru se ale odsunula. Město je proto podle starosty připraveno jednat o spolupráci s nadačním fondem.
Nadační fond by rád získal Dačického rodný dům i sousední objekt do dlouhodobého pronájmu. "Oba tvoří ucelený a neoddělitelný celek, který se musí opravit společně a jednotně i vzhledem k tomu, že se jedná o kulturní památky," dodala paní Daczická. Náklady na opravu půjdou do desítek milionů korun a bez dotací a grantů se neobejdou. Žádat o ně by mělo město spolu s nadačním fondem.
"Moc času nemáme, ten dům chátrá, už dneska je významnou ostudou města," dodává starosta. Do projektu by se podle něj mohly zapojit i další subjekty. Například nedaleká restaurace Dačický, která chtěla v minulosti v objektu sousedícím s Dačického domem vybudovat penzion a minipivovar.
Komerčnímu využití jednoho z domů se nebrání ani paní Daczická. Pomohlo by to podle ní hradit náklady na provoz nekomerční části, kde by mohla být kromě muzea třeba výstavní síň a informační centrum.
Potud oficiální tisková zpráva.
Chci věřit tomu, že dům bude co nejdříve opraven a rekonstrouván do původní podoby a dostane se mu důstojného využití. Jen doufám, že se do doby než se všichni dohodnou co s ním, nezhroutí...
Osud tohoto domu budu i nadále sledovat a čtenáře MOSTU informovat.
 |
Zdroj rodokmenu Daczicky z Hesslowa – Petr Mašek: Modrá krev, vydala Mladá fronta 2003.
VEZA
Zpět na Milníky v řece času
