 |
 |
Záhadným a stále hledaným hradem krále Artuše je možná rozsáhlé hradiště z doby železné v South Cadbury v hrabství Somerset v jižní Anglii. Nepřehlédnutelný, v dolní části zalesněný pahorek se tyčí do výše přes sto padesát metrů a z jeho vrcholku lze spatřit i šestnáct kilometrů vzdálenou věž, tyčící se na kopci nad městečkem Glastonbury. Kónická, sto padesát osm metrů vysoká Glastonbury Tor pochází z 5. století n. l. a bývala součástí nejdříve snad pevnosti, později pak kostela sv. Michaela. Také tato věž - keltsky Ynys yr Afalon - spolu s opatstvím v Glastonbury, zaujímá v artušovských legendách významné místo.
|
|
První písemně doložená spojitost mezi artušovskou legendou a hradem v Cadbury
pochází z roku 1542, kdy knihovník krále Jindřicha VIII. věhlasný historik John
Leland (Johannes Lelandus 1506 - 1551) ve svém soupisu starověkých
anglických dějin o tehdejším South Cadbyri napsal: At the very south end of
the church of South-Cadbyri standeth Camallate, sometime a famous town or castle.
. .The people can tell nothing there but that they have heard Arthur much
resorted to Camallat."
(V samém nejjižnějším výběžku od kostela v South-Cadbyri stával Camellate, kdysi
proslulé město nebo hrad ... Lid si vypráví, že dnes tam není nikoho, avšak
proslýchá se, že v Camallatu Artuš prodléval.)
 |
 |
Podle pověsti je pahorek dutý a uvnitř v jeskyni za zlatou bránou spí Artuš a
jeho rytíři, kteří občas vstanou, vyjdou z pevnosti a v plné bojové zbroji se
projedou po okolí. Říká se, že až bude Anglie v nouzi a nesnázích, Artuš a jeho
bojovníci vyjdou ven a říši ochrání.
(Podobnost s naší pověstí o svatém Václavu a jeho rytířích spících v Blaníku
nejspíš není čistě náhodná...)
 |
 |
Ať už je legenda pravdivá nebo ne, archeologické nálezy potvrdily, že v šestém století - tedy v artušovském období - stávala na tomto místě pevnost nějakého bojovného náčelníka, jímž byl podle mnohých sám Artuš, anebo někdo, kdo celou legendu inspiroval. Nikde jinde v celé Britanii se z artušovského období žádná podobná pevnost nenašla.
Podle místních pověstí se každý sedmý rok v předvečer prvního letního dne
(anebo první letní noci, nebo o vánočním Štědrém dni - verzi vždy určí vypravěč)
otevře v pahorku brána a rytíři vyvedou koně ke kostelu Sutton Monts, aby se
napojili z pramene.
Ve třicátých letech XX. století spatřila toto zjevení jedna učitelka s
přítelkyní, které však mohly být ovlivněny pověstí. Jely jednou pozdě v noci
kolem kopce a spatřily, jak se po svahu dolů pohybují jasná světla. Zastavily,
aby zjistily co to je a viděly, že to jsou pochodně připevněné ke kopím
bojovníků ve zbroji na koních. Skupina rytířů pak odcválala do tmy a zmizela. Že
by zjevení někdo spatřil, příliš časté není, ale existuje řada výpovědí lidí,
kteří slyšeli dunění kopyt Artušova vojska.
Legenda se udržuje tak úporně, že když v době vlády královny Viktorie (1819 -
1901) přišli na místo dělat vykopávky první archeologové, jeden místní zvědavý
vesničan se jich ptal, jestli jdou vyndat krále z jeskyně. Žádný král z jeskyně
při vykopávkách vyndán nebyl, ale byly učiněny zajímavé nálezy. Pevnost byla
ještě více zpevněna po odchodu Římanů a hradby vyztuženy zdivem opuštěných
římských budov. Byly objeveny zbytky prostorné dřevěné hodovní síně velké asi
devatenáct krát deset metrů, která zde stávala někdy v pátém až šestém století.
Dalším fascinujícím nálezem byl nedostavěný saský kostel ze stejné doby jako
hradby, který sloužil jako jedna z obranných pevností krále Ethelreda
Nerozhodného (979 - 1016). V této době Anglii zaplavovala jedna za druhou vlna
ničivých nájezdů dánských vikingů (pirátů), před kterými měla ochránit i
modlitba: Ach Pane, ochraňuj nás před běsněním Seveřanů.
Dánští vikingové (později nazývaní Normané, tzn. muži ze severu) pronikli do
severní Francie a do Anglie. Roku 911 udělil západofranský král Karel III. zvaný
Prosťáček, normanskému náčelníku jménem Rollo v léno hrabství Rouen, pozdější
Normanské vévodství. Ve druhé polovině 9. století Normané kolonizovali i velkou
část Anglie.
Na obranu jižní Anglie před dánskými útočníky dal král Aelfrëd Velký (847/9 -
899) postavit integrovaný systém třiatřiceti opevněných míst, která byla od sebe
vzdálena ne více jak den jízdy a poskytovala tak lidem z okolí azyl v době
bezprostředního nebezpečí.
 |
 |
Vraťme se však zpět na hradiště v South Cadbury. Z vykopávek a nálezů se usuzuje, že členitá stavba tak velkých rozměrů byla pravděpodobně sídlem nějakého významného náčelníka nebo krále. Jelikož se hrad Cadbury nachází ve starověkém (keltském) království Dumnonia (později rozdělené na hrabství Devon a Cormwall), byl patrně hlavním sídlem dumnonských králů. O tom by mohlo svědčit i samotné pojmenování pevnosti - Cadbury mohlo vzniknout z názvu Cadova pevnost. Nebylo by to až tak nic nepravděpodobného, neboť Cador, Earl of Cornwall (482 - 537) byl jedním z dumnonských králů na počátku šestého století. Zmiňuje se o něm poprvé benediktýnský biskup Geoffrey of Monmouth ve své Historii britských králů (1136).
Podle některých historiků vznikl Camelot (tzn. kraj při řece Cam) někdy v druhé polovině 5. či v první polovině 6. století n. l. jako raně středověké hradiště keltského typu, kde se pravděpodobně nacházelo pohanské obětiště, které bylo později nahrazeno křesťanskou bazilikou a opevnění s několika kamennými věžemi, baštami a příkopem. Komplex zřejmě lehl popelem a byl zcela zpustošen během několika normanských invazí v 11. století.
Leland si pro svou zmínku o Cadbury jako o Camelotu zvolil jediné místo v Britanii, jež víceméně odpovídá legendě a to jak z hlediska velkorysých rozměrů, tak doby osídlení. Je nepravděpodobné, že by se jednalo jen o shodu okolností. Vycházel sice z místní dobové legendy, ale něco pravdy na ní být může. Mnohé potvrdily i výsledky průzkumu Camelotské výzkumné komise, která zde prováděla vykopávky v letech 1966 až 1970 pod vedením Leslieho Alcocka.
Vykopávky prokázaly, že se jedná o zdaleka největší známé opevnění té doby. Byly nalezeny saské výrobky a artefakty středomořské civilizace, které dokládají rozsáhlý obchodní ruch. Objevu byla věnována velká publicita, neboť zkoumané území bylo spojováno s osobou krále Artuše, ikdyž Alcock s tímto spojením tak zcela nesouhlasil. Další archeologové zde pracující spojení s bájným Camelotem také odmítli a místo bylo nazváno prostě Cadbury Castle - pevnost na kopci. I přesto je tato oblast nadále s legendou o Camelotu silně spojována.
 |
 |
Jediný známý dokument z pátého století popisuje, že Britanie byla rozdělena
na kmenová království; pozdější vyprávění Keltů se pak zmiňují o řadě bitev
proti Saxům a o vojsku pod vedením vůdce jménem Artuš.
Podle různých teorií měl Cadbury výhodnou polohu k obraně jihovýchodní Britanie
a mohl být právě proto tou pevností, ze které Artuš vedl své vojsko do poslední
bitvy na hoře Badon, jež se považuje za skutečnou událost, přestože její přesné
místo neznáme.
 |
 |
Jelikož poloha hory Badon není známá, považuje se za jednu z možností, kde mohlo dojít k poslední z dvanácti bitev, místo zvané Badbury Hill. K této bitvě skutečné došlo na počátku šestého století a zavilý válečník jménem Artuš v ní odrazil nájezd Jutů, Anglů a Saxů.
Asi jednu míli od vesničky Shapwick se na návrší Barbury Hill mezi stromy
skrývá Badbury Rings, hradiště z doby železné, tedy z doby zhruba mezi roky 800
před n. l. a 43 n. l., kdy Britanii obsadili Římané. Sestává ze tří příkopů ve
tvaru soustředných kruhů, které chrání velkou vnitřní svatyni, kde zřejmě
bydleli lidé. Na plošině pahorku (ovál o rozloze 7,2 ha) jsou kruhové prohlubně,
jež jsou všeobecně považovány za pozůstatky příbytků, stavěných z proutí a
bláta.
Hrudky z hlíny z každého příkopu se používaly k vybudování zvýšených okrajů, jež
účinně zdvojnásobovaly výšku hradiště a tvořily hradbu. Vzdálenost ode dna
příkopu k vrcholku hradeb představovala až dvanáct metrů, tedy na tu dobu
obrovskou výšku, kterou bylo třeba zdolat při dobývání.
Navíc je pravděpodobné, že nad hradbou se ještě budovaly dřevěné stavby, jež
poskytovaly podobnou ochranu jako cimbuří hradu. Jelikož dobyvatel musel zdolat
tři překážky, byla pevnost v té době prakticky nedobytná.
Hradiště má pouze dva vchody - jeden na východě a druhý na západě, což vedlo
řadu badatelů k přesvědčení, že Badbury sloužilo alespoň zčásti spíše k obřadním
než obranným účelům. Rovněž je velice pravděpodobné, že hradiště vzniklo na
starším místě většího významu. V bezprostřední blízkosti jsou čtyři mohyly z
doby bronzové a při severozápadní straně hradiště se křižovaly v římském období
dvě silnice, které často sledovali linii starověkých stezek či siločar. Panuje
názor, že Badbury bylo jedním ze sídlišť dorsetského kmene Durotrigů a podlehlo
patrně římským vojákům za vlády císaře Claudia.
 |
 |
Místo má tvar stočeného hada a když na ně pohlédneme z výšky, tak příkopy a hradby silně připomínají obřadní labyrinty, jež byly součástí předkřesťanských rituálů. Protože však na hradišti nikdy neproběhl archeologický průzkum, nabízí se ještě mlhavější a smělejší souvislost a to právě s artušovskou dobou a bitvou na hoře Badon. Badbury Hill je jednou z možných variant Badon Hillu (keltsky Mynydd Baddon, latinsky Mons Badonicus), kde Artuš kolem roku 518 porazil anglo-saskou armádu, i díky místní legendě, která říká, že Artuš v podobě havrana žije zde v lese.
Zmínky o Camelotu se objevují ve francouzských prózách i poezii od 12. století. Hrad je v nich popisován jako obdivuhodná stavba a jedinečný symbol Artušovy královské moci. Zcela poprvé se Camelot objevuje v románu francouzského šlechtice Chretiéna de Troyes (1130 - 1183) "Lancelot, le Chevalier de la Charrette" - Lancelot aneb rytíř s károu", který vznikl mezi lety 1177 až 1181. Pojednává o roztržce mezi králem Artušem a jeho přítelem, rytířem Lancelotem, jejíž příčinou je Artušova žena Ginevra. Lancelot odchází do strašných bitev a vrací se jako vítěz - hrdina, kterému Artuš odpouští...
Příběh je lokalizován do neurčité části Anglie, přesto v některých chvílích
lze děj spojit s určitými městy. Avšak ani to nepomáhá určit přesně místo, kde
měl bájný Camelot skutečně existovat. Současní vědci považují existenci Camelotu
za zcela smyšlenou a jeho geografické určování za ideální náměty jednak pro
spisovatele románů a jednak jako cíle pro zvědavé turisty, kteří se rádi
přijedou podívat na kopec, o které se píše jako o možném "stanovišti" mystického
Camelotu.
Hledání opravdového Camelotu začalo už v 15. století a dosud neskončilo; dokonce
se přesunulo z Anglie na francouzské pobřeží do Normandie. Kdo tedy říká, že
Camelot může být všude, má nejspíš pravdu...
Zpět na Milníky v řece času
VEZA