Vzpomínka na Egona Bondyho

Mám ráda jeho povídky, básničky, byl mi sympatický svým nekonformním vztahem k životu a nekompromisním odmítáním socialistických výdobytků  i svým protestem proti rozdělení republiky na Česko a Slovensko.

Všechno je v prdeli
ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
ty jsou vědecký

Egon Bondy nás opustil shodou nešťastných náhod.  Zemřel 9. dubna v nemocnici v Bratislavě-Ružinově na následky zranění, které utrpěl před dvěma týdny ve svém bytě. Bylo mu 77 let.

Dny se líně táhnou
Pomalu se k hrobu
Takto ubírají 

Ani hrom nepraští
Do těch hovad Všechno
Na ně zapomnělo

Jeho curiculum vitae najdete na mnoha webových stánkách; doporučuji Wikipedii. Zde se pokusím jen o stručné informace pro milovníky historických dat, a pak už se budu věnovat jeho trojímu podobenstvím o marném boji a naději - novelám: Šaman, Mníšek, Nový věk - která vznikala v letech 1976 až 1982. Všechny tři texty nebyly nikde publikovány  a kolovaly v různých strojopisných samizdatech. Až v roce 1990 vydalo nakladatelství Panorama brožovanou knížku pod názvem: 3x Egon Bondy.

K večeru
na všechno seru
Pak si u Umprumu
koupím flašku rumu
Sedím u ní sám
cejtím se jak pán
Za malou chvíli
jsem už opilý
Pěkně koukám dolu
na trnože stolu
Nikdo o mně neví
že jsem marxist levý

Jak šel život

Narodil se v Praze 20. ledna 1930 jako Zbyněk Fišerv dobře finančně situované rodině. V roce 1947 přerušil studium na gymnaziu a bez stálého pracovního poměru zapadl mezi tehdejší pražské bohemy. Koncem čtyřicátých let se poznal s Karlem Taigem, Závišem Kalandrou, spřátelil se s básníkem Ivo Vodseďálkem. S literátkou Honzou Krejcarovou v roce 1949 navázal intimní i pracovní styk, když s ní připravoval sborník Židovská jména. Při této práci si každý z přispívajících autorů zvolil židovský pseudonym, mimo jiné i jako protest proti antisemitskému běsnění v Sovětském svazu i v tehdejším Československu. Od toho okamžiku již nadále píše své básně a prózy pod jménem Egon Bondy. Začátkem padesátých let se seznamuje s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem.
Dál žije na okraji společnosti, nakrátko je ve vězení a pak se pokusí o svéráznou emigraci (či výlet?) do Rakouska, při němž prý se zkontaktuje s francouzskou tajnou službou...
Sám o sobě napsal, že v padesátých letech (20. století) byl individuum práce se štítící, kriminální živel a santusák - byl za tu dobu asi deseti let párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo byl schopen všeho...a tak se občas přiživil žebrotou a menšími krádežemi. Snil o světové revoluci a o snadném zbohatnutí.

Pobíhají v jeskyni
Tisíce zvířat
Dávných časů
Sedím před obrazem
ve tmě sotva dýchám

Byly to časy
Kdy člověk žil v
I se sebou samým?

Zmýlili se učenci starověku
že beztřídní společnost
bude?

Za krátký čas
Nebude třeba ani Tajné bezpečnosti
Tak budeme zblblí
Zabijem se sami

Zájem o filozofii, především marxistickou, čínskou a indickou ho přivedl k dokončení gymnázia a v roce 1957 odmaturoval. Téhož roku se stal studentem dálkového studia filozofie a psychologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1957 až 62 pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu, od roku 1962 až do 1967 ve Státní knihovně.
Oženil se s Jaroslavou Krčmaříkovou a v roce 1959 se jim narodil syn Zbyněk Fišer jr. Avšak jeho životní družkou byla od roku 1963 Julie Nováková (1920 - 1994).

Bondy se stal vytrvalým kritikem reálného socialismu, přestože koncem padesátých let aktivně a v sedmdesátých letech spíše z donucení spolupracoval s StB.
V roce 1967 se stává  kandidátem věd a také invalidním důchodcem. Píše divadelní hry, překládá filozofické texty, do češtiny přebásnil poezii Mao Ce-tunga. Jeho oblíbencem je Christian Morgenstern a jeho Šibeniční písně.

Ani po roce 1989 nebyl s nastalou politickou situací a děním v české společnosti spokojen (proto se angažoval v levicovém hnutí Levý blok). V devadesátých letech to vyřešil odchodem na Slovensko a kde přijal slovenské občanství. Za pomoci přátel si našel jednopokojový byt - snad VII. kategorie - v samém centru Bratislavy, v Laurinské ulici. Hned vedle domu byla kavárna U Anjelou, tam sedával nad sklenkou vína, kávou a malým pivkem.
V letech 1993 až 1995 přednášel na bratislavských vysokých školách, věnoval se literární tvorbě a hlavně až do svého úrazu se věnoval své oblíbené ontologii (nauka o principech a příčinách bytí). V poslední době působil také jako zpěvák ve skupině Požoň sentiomantal, která měla v repertoáru folklorní písničky s hospodskou tématikou.

Viděl jsem Paní sobů
Kopyty tepala sluneční paprsky
Nad zemí se nesla
Paní sobů štíhlá a ohebná jak luk
Běžela po ledových pláních
Paní sněhu

Tak jsem viděl dívku
Paní sobů jež na chvíli přišla mezi nás
Šla po slunečním paprsku
Byl to deštivý den
Šla pryč a zůstávala stejně velká

Stejně velká
Neboť i když šla pryč
Naše duše zůstávaly při ní
Naše duše si odváděla sebou
Pro svoji krásu

ŠAMAN

(Úryvky z novely, jejíž děj se odehrává v 9. století př.n.l. v období pozdního paleolitu. Šamanské magické vidění světa se konfrontuje s realitou současného totalitního režimu 20. století.)

Šaman stál a rytmicky se vlnil podle zvuku svého vlastního bubínku, když už i pištci na flétnu přestali. Zpíval zpřeházeně sloky starobylých i právě se zrodivších písní, pot se z něho lil a zdálo se, že je v duchovním vytržení.
Byla to Slavnost mladých lovců, slavnost, v níž se utužovalo bratrství mužů, slavnost starobylá a věčná jako svět sám, neboť podle tradice ji tančil již první lovec sestoupivší na zem .
Šaman věděl, že Slavnost mladých lovců byla odvěká. Chápal taky proč. Ale věděl i to, že dnes se Tajné bezpečnosti skutečně daří její potlačování a tabuizování, že ze strachu mnozí mladí zůstávají za pecí, že slavnost se ze všeobecné oslavy stává zakázaným černým ritem. Tato proměna se co nejcitlivěji odrážela právě v hudbě. Skutečně byl zřetelný rozdíl mezi starobylými chorálovými zpěvy a novou hudbou, divokou, která, jako by už předjímají svůj vlastní zánik, chtěla na samém konci rozpoutat všechny své síly. Jen šaman si uvědomoval, že tato nová zběsilá hudba bude současně velkou matkou vší hudby budoucí, že její zdánlivá destrukce je základem pro vyspělejší formy hudby příštích lidí, základem daleko živějším, než to vrzání na housličky na hostinách otupělých fotrů vzadu v táboře, kteří když se přecpali muchomůrek, tak tklivě oplakávali staré správné časy.
Šaman měl fotrů až po krk. Nejenom že vládli nade vším tak, že oproti jejich vůli se nemohl člověk ani uprdnout, ale ještě na ochranu své vlastní tuposti trpěli, ba dokonce si vydržovali Tajnou bezpečnost a nechávali se od ní buzerovat.
Šaman celý vyčerpaný teď usedl na kámen - asi pradávný obětní kámen ...
...
Neuplynulo mnoho dní a šaman se zas drze přichomýtl k náčelníkovu stanu k jídlu. U náčelníka bylo ovšem vždycky jídla dost, ikdyž někteří lovci žili jen o koříncích. Šaman si tedy dal dobře chutnat a říhl na počest hostitele i k vlastní spokojenosti.
Ve stanu bylo všechno připraveno k obřadům pro lov sobů. Zatím ovšem stála ještě voda na lukách a na soby byl čas jistě ještě sedm dní. Náčelník to tušil, ale šaman to věděl, a proto na sobě dával znát svoji důležitost. Mohlo se ovšem stát, že se sobi o dva tři dny opozdí, ale to šaman vždycky dovedl okecat.
Ale stejně věděl, že vinu za všecko, co by se nepodařilo, hodí na něj. Vždycky je uměl udržet od těla a v patřičném respektu nějakým tím létáním ve vzduchu nebo jinými hloupostmi, když byly s náležitým psychologickým výpočtem a zaranžováním předvedeny, ale dělal to nerad, a tak sám upřímně doufal, že se letos dostaví sobů jako komárů a že lovci naloví na začátku sezony dost ke všeobecné spokojenosti.
....

MNÍŠEK

(Úryvky z novely, jejíž příběh se odehrává na sklonku 9. století. Putující mnich se vydává za poznáním světa, jemuž hrozí bezprostřední zánik, jenž je v mnohém podobný osudu světa ve 20. století.)

Když se schylovalo k večeru, vyšel z lesa, jímž šel celý den. Zdálo se, že cesta se odchyluje od vesnic a bylo to docela dobře možné. Hlavní obchodní stezka se netáhne cikcak mezi vesnicemi, ale vede přímo od města k městu. Dával proto pozor, kde z hlavní cesty bude odbočovat nějaká pěšina do úvalu, v němž stálo pět budov. Došel k těm pěti obydlím a zůstal stát uprostřed bahnitého a smradlavého plácku mezi nimi. Rozhlížel se a nebyl sto se rozhodnout, do které chatrče má vejít nejdřív. Stěnami bez oken probleskovala jen matně záře ohnišť tam, kde opadalo bláto z proutí. Dveřmi se valilo ven víc dýmu nežli dírou ve střeše. Ohlédl se ještě jednou a zatloukl na dveře, které měl nejblíž. Ozvalo se mečení a chrochtání.
I když se nevyptával, dozvěděl se od mrzáků, které se skoro bál nazývat lidmi, že v posledních letech tu pravidelně v létě protahují Seveřané, nadto tu byl další mor, a kdo přežil a nebyl odvlečen, byl jen mrzák, který neměl sílu táhnout pluh a po dva roky se tu už nic neurodilo. Ale bylo to pořád lepší než na jihu, kam šel. Tady aspoň tihle přežili, tam všechny pobili Maďaři.
Ještě před pár desítkami let - kdy, to nikdo nevěděl, nevěděli ostatně ani, který rok je letos, tím méně kolikátého je - byl tu kostel, ba kostel byl v každé vesnici a všechno se kupilo kolem velikého kláštera - a proto mají dodnes zvyk zvonit ráno a večer na kravský zvonec, který tu zůstal. Jak se klášter jmenoval, už nevědí. Do kostela je dnes nejblíž den cesty. Dlouhá léta se tam nikdo nevypravil - ono jde o to, že není jisté, že tam ten kostel ještě stojí a že tam nejsou Maďaři. Tady je to ukryté, nevábné, nikoho to sem neláká, už ani Seveřani nepřijdou, vědí, že to tu už všechno vybrali, ani ženské tu nejsou, tak co by tu hledali. Mladí jsou zdraví, letos se dají do orání. Mají tři krávy a v každé chalupě je koza a podsvinče. Děti umírají šmahem všechny, to je pravda, ale co taky by s nimi dělali. Jen by vadily, takže to takhle Bůh zařídil líp.
Příští dva dny šel dál na jihovýchod.
Po třech týdnech se přiblížil k velehorám. V poslední dnu se začaly rýsovat na obzoru vysoké, tiché a bílé ledovce, kdesi v dálce uzavírající cestu k Římu.
Jednoho dne se usadil noclehovat na vyvýšenině uprostřed luk pod velkým dubem, na nějž kdysi před staletími přibili okolní lidi hrubý litinový kříž, už celý zrezivělý. Usnul hned.
O půlnoci se náhle vzbudil, jako by jím zatřásla ruka, a ocitl se uprostřed veliké záře. Ve slunečních paprscích stála u něho krásná žena. Mníšek ovšem poznal, že to je Bohorodička, ale nezačal se modlit, ani nesepjal ruce, ani nezavřel oči - ani se nedivil, ani se nebál, ani se necítil vyznamenán jen ještě zmnohonásobeně cítil svůj úžasný smutek.
Proč už mi nezpíváš, malý mníšku? - zeptala se přívětivě žena. Mníšek neodpověděl, ani nesklopil oči.
Myslíš si, že když nadchází konec časů, není už proč zpívat?
...

NOVÝ VĚK

(Úryvky z novely jež nás zavádí do časů 17. století, do prostředí židovských komunit, kdy světem chodil lžimesiáš Šabataj Cví. Opět s nádechem podobenství s nadějí na lepší svět.)

Uprostřed vírů mlhy kráčel rychle Mojše od Malé Strany k Starému Městu. Most byl prázdný, jen v půli cesty stál ohromný kříž. Jda kolem něho, Mojše si znova přečetl hebrejský nápis kolem hlavy Ukřižovaného: Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh zástupů. Uklonil se a znovu pocítil prudké tušení radosti. Všelicos se už trousilo mezi lidmi v ghettu, ale dnes měl přijít posel. Nebylo pozdě, ale na svátky Chanuka je už brzo tma. Křesťané se chystají na svoje Vánoce, v uličkách Starého Města blikala v oknech světla a z hospod se šířil hluk a zpěv.
Mojše tedy raději zvolil cestu přes dvorky a sklepy u Pinkasovy synagogy.
Přijde skutečně čas, kdy i my se budeme veselit? - pomyslel si Mojše. To snad ani není možné. Ale je-li to pravda?!
Za rohem byla židovská hospoda, kde nocovali pocestní. V místnosti bylo jakžtakž polosvětlo, ve výklenku ve zdi svítila menora, osmihranná a ze starého cínu, na které byly rozsvíceny teprve čtyři svíčky. Ale kolem stolu seděli muži v kožiších s hlavami těsně u sebe. Mojše se vecpal mezi ně.
A pořád zpívá a zpívá, říkal právě jeden z nich.
Přišel? - zeptal se tlumeně Mojše.
Přišel!
A je to tak?
Je. Co jsme nevěřili, to se stalo.
Rozhlédl se kolem sebe a viděl, že i ostatní muži jsou u vytržení a někteří starci pláčou.
Už odešel?
Ne. Je u vrchního rabína. Ale ještě se vrátí a čekáme tu na něj.
...
Velkorabín Áron Šimon Spira stál v rohu světnice a dával najevo svou nespokojenost a malou úctu k hostu, jež dosud stál v plášti a cestovním klobouku vprostřed sváteční světnice.
Nevěřím ničemu, jak jsem už to dříve vzkázal do Jeruzaléma, řekl velkorabín. Pamatuji se dobře na rok tisíc šest set čtyřicet osm! Všichni věřili, že se v Zoharu píše, že tento rok bude rokem vykoupení. Místo toho - největší krveprolití, jaké kdy náš národ postihlo. Dodnes tu žijí mezi námi zmrzačení uprchlíci z Polska, kde jich Chmelnický dal podřezat statisíce. A toho jmění! - vykřikl rozhořčeně.
Právě jsem se vrátil od soudu, pokračoval Spira. Svědčit proti nějakému křesťanskému lumpovi. Musel jsem stát v koutě, mezi nohama trnitou větev a jednali se mnou jako se psem. Verbež! A ucpávali si nosy, aby mi ukázali, že smrdím. Já! Já, který mám jmění víc jak stovka těch jejich okrejzlíkovaných soudců dohromady!
Velkorabín přecházel po světnici, jako by se k návštěvníkovi ani nechtěl přiblížit.
Však ten váš Šabataj je také pěkný pták! Nemá ani grešli, jak jsem slyšel, a chodí se žebráky a nádeníky po Smyrně jako nějaký ten jejich Ježíš, z kurvy syn. Cožpak takhle vypadá mesiáš? Kdyby skutečně přišel židovský král, přišel by nejdříve k nám, nejdřív bychom to věděli my, nejdřív by se poradil s námi - ale ten? Pchá! Že zpívá žalmy? To je toho! Kde má vojsko?
Návštěvník mlčel.
Jděte, vykřikl Spira, a buďte rád, že vás nepředám úřadům. A zmizte z města. V mé obci nebudete šířit žádné bludy, to nedopustím!
...

Vložené úryvky básní Egona Bondyho jsou ze samostatné Kapitoly třinácté: Písně posledního roku.

Zpět na Milníky v řece času

VEZA