 |
 |
Jankov je obec ve středních Čechách, 15 km jižně od Benešova. Šestého března 1645 zde svedena jedna z největších bitev třicetileté války, v níž se císařské vojsko pokusilo zastavit švédskou armádu generála L. Torstenssona. Vítězství otevřelo Švédům cestu na Moravu a do Rakous. Bitva se stala impulsem k jednáním, která vyvrcholila mírem vestfálským v roce 1648.
|
|
Území Čech se za třicetileté války zapsalo do válečných dějin i dvěma významnými bitvami. První z nich, bitva na Bílé hoře u Prahy v listopadu 1620, je českými obyvateli chápána jako osudová pro národní historii. Politický význam bitvy naprosto převážil vojenský průběh, jenž měl spíše charakter větší šarvátky. Na bělohorské pláni však fakticky ukončila svou existenci stavovská monarchie a z Českého království se stal absolutistický stát, dynasticky pevně spojený s ostatními územími pod vládou rakouských Habsburků. Naproti tomu druhá bitva, svedená 6. března 1645 u středočeského městečka Jankova, neměla za následek výraznější politické změny. Na rozdíl od bitvy bělohorské je však tato bitva významnou z vojenského hlediska, a to na svou dobu netypickým způsobem manévrování švédské i císařské armády a hlavně vysokým stupněm odolnosti obou vojsk.
Jankovská bitva se již v české odborné literatuře dočkala několikerého
zpracování,
všechny tyto práce jsou však víceméně informativního charakteru, přičemž žádná
se nevyrovná švédské monografii, vydané u příležitosti 300. výročí bitvy.
Okolí Jankova si svými dlouhodobě nevlídnými klimatickými poměry vysloužilo málo lichotivé označení Česká Sibiř. Drsné zimní podmínky se jeví natolik specifickými, že pronikly do obecného povědomí. A právě klimatické podmínky patří mezi jednu ze zvláštností této bitvy. Kromě složité terénní konfigurace, kterou musela vojska obou stran během bojů překonávat, znesnadňovala vojenskou činnost i nepřízeň počasí - hluboké závěje navátého sněhu v údolích a dolinách návětrné strany, ostrý nárazový vítr na nechráněných úbočích a temenech kopců, později i rozmočená a bahnitá půda, když roztál sníh pod tisíci chodidel a koňských kopyt. Až do konce l8. století těžko nalezeme podobnou obtížnou terénní situaci, kombinovanou s tak nepříznivými klimatickými podmínkami..
Obě vojska pronikla do této nehostinné krajiny po více než měsíčním manévrování západními a jižními Čechami. Iniciativu měla švédská vojska pod maršálem Lennartem Torstenssonem (téměř 17 000 mužů), která se po úspěšném ukončení bojů v Dánsku přesunula na jih a 31. ledna 1645 jejich předvoj pronikl do Čech. Nebezpečí, hrozící korunním i alpským zemím, donutilo císaře soustředit veškeré dostupné vojenské síly vlastní i spojenců. Nový vrchní velitel císařského vojska v Německu, polní maršálek Melchior hrabě von Hatzfeld, převzal velení nad všemi jednotkami v českých zemích a soustředil je v jihozápadních Čechách. Do poloviny února bylo jeho vojsko doplněno jednotkami polního maršálka Johanna hraběte von Götze, operujícími původně v Horních Uhrách proti sedmihradské armádě knížete Jiřího Rákocziho, dále posilami od italských knížat, několika saskými jezdeckými pluky a hlavně bavorským pomocným sborem generála Johanna de Wertha. Císařská armáda tak dosáhla celkového počtu 16 000 vojáků.
Střetnutí na poměrně velkém a členitém prostoru započalo v ranních hodinách
6. března. Netypický charakter bitvy se projevil v obtížném a pomalém rozvíjení
bojových šiků vlivem rozbahněného terénu, a také v tom, že střetnutí se odehrálo
v tehdy silně zalesněném prostoru, který také omezil možnost uplatnění císařské
převahy v jízdě. Samotná bitva se proto brzy změnila v sérii časově i místně
oddělených šarvátek, v nichž střídavě nabývaly převahu obě strany.
Například odpoledne, kdy na hlavním bojišti již císařští ustupovali, podařilo se
na jednom z vedlejších směrů císařské jízdě zmocnit se části švédského
dělostřelectva, doprovodného trénu a do jejich moci se dokonce dostala i
manželka švédského vrchního velitele. Místo vpádu do nechráněného švédského týlu
však jízda začala drancovat opuštěná zavazadla, což se jim asi za hodinu
vymstilo. Přivolanými švédskými posilami byli rozprášeni a většinou pobiti.
K večeru byla již celá císařská armáda zničena.
Podrobný popis průběhu bitvy s taktickými náčrty najdete
na stránkách
Obec Jankov.
Bitva u Jankova patří k nejkrvavějším střetnutím třicetileté války. Na císařské
straně padlo asi 4.000 vojáků včetně maršála Götze, na švédské straně 2.000 -
3.000 osob. Švédové zajali více než 4.000 vojáků včetně vrchního velitele
Hatzfelda.
Ten později ve své zprávě o bitvě označil právě tohoto zabitého maršála za hlavního viníka porážky. Vzniklo z toho přirovnání „dopadl jako Kec u Jankova“, které bylo po uplynutí 130 let vystřídáno nyní známějším „dopadli jak sedláci u Chlumce“ stejného významu.
Udivující zůstává schopnost obou vojsk vést boj až do úplného rozhodnutí. Tato odolnost dokázala na obou stranách překonat několik krizových momentů, u císařských rozbití Götzova útoku zničující palbou, ústup celé linie i dva čelní útoky celé švédské armády, u Švédů pak dva neúspěšné čelní útoky s velkými ztrátami a navíc proniknutí nepřítele do vlastního týlu. Tato odolnost je v dosti příkrém rozporu s tehdejší vojenskou realitou a nebyla pravidlem ani v následujících stoletích. Další příklady takové odolnosti však později nalezneme právě u švédské a císařské armády. U první v jejích bojích s převahou polských, litevských a ruských vojsk, u druhé pak v protitureckých válkách.
 |
Plného absolutoria zasluhují i manévry obou protivníků na bojišti. Obě armády během bitvy třikrát změnily bojovou linii a Torstenssonův boční pochod na počátku bitvy se zapsal do vojenské teorie, a to minimálně ve švédském vojsku. Pomocí bočního pochodu, tentokrát ovšem směrem vlevo, zvítězila švédská armáda v bitvě u Varšavy roku 1656 , Užití tohoto manévru neudivuje, neboť velitelem spojené švédské a braniborské armády byl švédský král Karel X. Gustav, jenž se jako velitel jezdeckého pluku zúčastnil bitvy u Jankova. Ze však byl Torstenssonův boční pochod užívaným taktickým manévrem švédských vojsk, dokazují i bitvy u Narvy 1701 a Poltavy 1709. Ve vojenské historii se traduje, že manévr boku nepřítele začal úspěšně užívat až pruský král Bedřich II. za sedmileté války (bitvy u Štěrbohol, Kolína, Leuthenu, Zorndorfu či Kunnersdorfu). Avšak již více než sto let před pruským králem tohoto manévru úspěšně užil švédský vojevůdce Torstensson a následné bitvy švédských vojsk ukazují, že tento boční pochod se stal uznávaným taktickým prvkem švédské armády.
Ironií zůstává skutečnost, že ani skvělé manévrování obou armád, ani neobvyklá vytrvalost vojáků na obou stranách nevedla k rozhodnutí.
Definitivní výsledek bitvy byl určen až díky absolutní nekázni části císařských vojsk, která dala přednost plenění před rozhodujícím útokem na otřeseného protivníka. Císařský vojevůdce a vojenský teoretik, polní maršálek Raimondo kníže Montecuccoli, této zkušenosti o čtvrt století později použil při formulování jedné ze stěžejních zásad vojenství 17. století: “Nesmí se jíti pro válečnou kořist, dokud nepřítel není úplně poražen !“
Švédi svoje vítězství nevyužili. Po řadě dalších méně významných šarvátek a neúspěšném obléhání Brna, oslabeni bojovými ztrátami i nemocemi na podzim z českých zemí odtáhli.
 |
Zpět na Milníky v řece času
JL