Daniel Adam z Veleslavína - historiografie česká v XVI. století

V pátek 18. října si připomínáme úmrtí Daniela Adama z Veleslavína - českého humanisty, univerzitního profesora, spisovatele, překladatele, tiskaře a organizátora literární činnosti.

Celé jedno slavné období v dějinách české literatury je po něm nazýváno dobou veleslavínovou. Čím si tuto poctu zasloužil? Vždyť je autorem pouze jediného spisu, který nikterak nepřevyšuje svou originalitou úroveň tehdejší české literatury.

Daniel Adam z Veleslavína byl vynikající osobností své doby. Proslul jako vydavatel populárně naučných spisů, řadu z nich také sám přeložil nebo jazykově upravil. Takzvaná "veleslavínská čeština" se stala základem českého spisovného jazyka. Byla to zlatá doba české literatury rozsahem i úrovní. Spisovatelé v něm nalezli šlechetného ochránce a rádce.

Pro milce historických dat

Daniel ADAM (s později psaným přídomkem z Veleslavína) se narodil v měšťanské rodině 31. 8. 1546 v Praze. Vystudoval pražskou univerzitu. V roce 1568 se stal bakalářem a roku 1569 mu byl udělen titul Mistra. V letech 1569 – 76 byl profesorem na pražské univerzitě a přednášel zde historii.

Jako univerzitní profesor se oženil s dcerou knihtiskaře Jiříka Melantricha z Aventina (1511-1580). Z tohoto důvodu musel však univerzitu opustit, neboť tehdy se ještě na profesory vztahovala povinnost celibátu. V tiskárně svého tchána začal pracovat jako tiskař, brzy se stal jeho nástupcem a později i majitelem.

Byl to muž charismatického zjevu, tajný přívrženec Jednoty bratrské (tak řečený nikodemita) a horlivý čtenář bible Kralické. Byl šiřitelem humanismu a jím vydávané knihy byly určeny především prostému lidu, který neznal žádný cizí jazyk.

Obdivoval antické filosofy a řídil se některými jejich pravidly.

Překladatel, vydavatel, ...

Jako tiskař a vydavatel soustředil kolem sebe okruh spolupracovníků a přátel, kteří měli týž způsob slohové dokonalosti a s jejichž pomocí vykonal mnoho záslužné práce pro rozšíření vzdělanosti: vzdělavatele historie církevní a turecké Jana Kocína z Kocinétu, překladatele Flaviova díla o válce židovské Pavla Vorličného, překladatele Guagninovy Kroniky moskevské Matouša Hozia, upravitele historie židovské Václava Plácela z Elbinku, překladatele Xenofontovy Cyropaedie Abrahama z Günterotu, dějepisce dob Maximiliana II. a Rudolfa II. Marka Bydžovského z Florentina.

Zaměřil se především na vydávání naučné literatury s tématikou historickou, právnickou, lékařskou, sociální, morální a náboženskou. Pro školství vydal i několik slovníků a jazykových učebnic. Šlo vesměs o předlohy cizích autorů, z nichž některé sám přeložil a upravil, jiné opatřil předmluvou a u všech se podílel na jejich jazykové úpravě.

Knihy vyšlé z Veleslavínovy tiskárny - tradičně zvané Melantrišky - vynikaly nejen výbornou češtinou, ale i mimořádně pěknou typografickou úpravou svědčící o vytříbeném vkusu (vázané v kůži, zdobené zlatými erby, skvěle vybavené ilustracemi předních rytců). Vrstevníci jeho nazývali jej arcitypografem.

... Zvláště jako stilista proslavil jméno své za této doby. Nikdo neovládal jazyk dokonaleji, neučinil jej plnějším, zvučnějším a vznešenějším; nikdo také nemiloval ho láskou upřímnější a nepracoval horlivěji a svědomitěji o zdokonalení a rozšíření jeho. Spravedlivou odměnou služeb Jednoty jest, že spisovatelé čeští v době, kdy literatuře národní souzeno bylo zaniknouti, kupí se okolo jednoho z žáků jejích, dávajíce jí takto skvělé svědectví vděčnosti a oddanosti....

Dílo

Veleslavín napsal jediné relativně původní dílo – Kalendář historický - které vydal roku 1578 a znova pak roku 1590. Jedná se o přehled evropských dějin, uspořádaný dle měsíců den za dnem, avšak bez souvislosti vnitřní.

Zcela nebo zčásti přeložil několik kronik (tureckou, moskevskou, kroniku světa, Kroniky dvě o založení země české aj.) a historií (církevní, židovskou,...). Do češtiny přeložil dva spisy německého básníka a filologa Jiřího Fabricia (Kamenického) a Izokratovo napomenutí Demonikovi.

Přeložil a vydal slovníky vynikajících lexikografů Němce Basilia Fabra Sorana a Holanďana Junia Hadriana: roku 1586 Věcný slovník (Nomenclator tribus linguis) a roku 1598 Slovní zásoba čtyřjazyčná (Silva quadrilinguis),
Z jeho tiskárny vyšel i Matthioliho/Hájkův Herbář.

Ve své tiskárně vydával překlady spisů různě filozoficky nebo věroučně zaměřených, například Rukověť a Samotné rozmlouvání duše od Aurelia Augustina, O řízení a opatrování božském od hugenota Jeana de l'Espine, Traktát o opatrování chudých od luterána Andrease Hyperia.

K bibli Kralické se váže jeho spis Štít víry pravé vydaný roku 1591.

Nejpůvodnější část Veleslavínových prací tvoří jeho předmluvy, z nichž Rozprava o dějepravě české přidaná úvodem k společnému vydání obou kronik (Sylviovy a Kuthenovy - roku 1583) náleží k jeho nejznamenitějším pracím vůbec.

Úryvek z předmluvy

Byl obdivovatelem a horlivým zastáncem Václava Hájka z Libočan a jeho Kroniky české (1543), kterou považuje za zlom ve vývoji české historické prózy. Zájem, který u historiků a veřejnosti vzbudila byl rozporný a autor byl kritizován za smyšlénky a historické nepřesnosti. Na jeho obranu v roce 1585 napsal Daniel Adam - sám historik - v předmluvě vydání knihy Kroniky dvě o založení země české:

“Po Martinovi Kuthenovi...též jazykem českým ze všech nejobšírněji a mohu říci nejpilněji psal historii kněz Václav Hájek z Libočan...Mnozí z Čechuov toho času i potom málo ji sobě vážili pro některé příčiny: jako že někde strany pod obojí dotýkal, mnohé nepotřebné, časem i básnivé věci vměšoval a vtrušoval...Že pak vedle zdání mnohých Hájek některé básnivé a neužitečné rozprávky do své kroniky přimísil, může býti, že v tom následoval poetuov, jichž obyčej jest, aby ve svých verších potřebná naučení lidem dávali, ale i k kratochvíli je vzbuzovali. Tak i on chtěl čtenáře o věcech pominulých vyučiti a zpraviti a časem i rozsmísiti, aby sobě nestýskal... Říkával Plinius..., že žádná kniha není tak neužitečná a zlá, aby se z ní čtenář vždy nětčemu nenaučil. Tak i my aspoň o Hájkově kronice suďme. Ačkoliv podle sprostného zdání mého nemůže ta práce jeho v počtu neužitečných a zlých knih položena býti, poněvadž nad ni užitečnější, lepší, hojnější a spravenější v jazyku našem ani snad jiném nemáme. Nebo předně nachází se v kronice Hájkově pořádek let od prvního přitažení knížete Čecha...až do léta 1527 a obsahuje v sobě sumu vedle oučtu 833 léta...Ty a jiné paměti, kteréž před tím porůznu rozmetány byly, shromáždiv a spořádav v jednu knihu Václav Hájek nemálo historii českou vysvětlil a nám k známosti a vědomosti posloužil, jichž by se snad nyní z tisíce jeden nedoptal, protože ne každý té příležitosti užíti může, aby takový dostatek starých letopisův a kronik měl jako on...”

Touto svou kritikou Veleslavín přispěl k tomu, že vešla do čtenářského povědomí a o zvýšeném zájmu svědčí i to, že byla v roce 1596 přeložena do němčiny.

Syn

Přívržencem Jednoty bratrské a jejím horlivým zastáncem se dle všeho stal i jeho syn. Píše se rok 1618. V Praze (po smrti císaře Matyáše Habsburského) panují náboženské nepokoje. A z této doby je i tato zmínka o pokračovateli rodu Adamů z Veleslavína:

...Mysli byly již velmi rozníceny, když dostavilo se několik měšťanů Starého města pražského. Na Novém městě protestanté přes odpor některých konšelů snadno dosáhli většiny a obec přistoupila ke stavům.

Ale na Starém městě rázností purkmistra a vlažností rady městské zmařeny plány rozhodnějších protestantských měšťanů.

(Vůdcové rozhodnější strany protestantské v měšťanstvu pražském byli Fruevein mladší, Kutnaur, Oršinovský a Samuel Adam z Veleslavína, syn proslulého arcitypografa českého M. Adama Daniele - všickni přiznávali se k Jednotě bratrské.)

Pochybujíce o výsledku hlasování, opustili síň radní a odebrali se na hrad, kde vypravovali, že královský rychtář zavírá konšely, kteří chtěli brániti svobody náboženské. Pod dojmem těchto pověstí stavové vnikli do síně, kdež očekávali jich místodržící...

Následuje pražská defenestrace a spory vrcholí bitvou na Bílé hoře.

Co dodat?

Daniel Adam z Veleslavína umírá v Praze 18. 10. 1599, tudíž se ho již tyto smutné události osobně netýkají. Měl v podstatě štěstí, že doba ve které žil a tvořil byla osvícena vzdělaností a tolerantností císařů Ferdinanda I. a Rudolfa II. – ale to už je jiný soudek historie.